Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rodáci.

 

Žiji ve městě. Již dlouho. Přestěhoval jsem se před léty a nelituji toho. Předtím jsem žil na venkově. Ono město, kde teď žiji,  není tak malé, abych si mohl ponechat své zvyky, obyčeje a oblečení z dřívějších let, kdy jsem byl ještě já venkovan, a není tak velké, abych se mohl chovat a dělat stejné hovadiny, jako v době kdy jsem byl vesničanem. Musel jsem se dost změnit, abych mohl mezi lidmi z města žít. Například musím chodit obutý! A nejenom obutý, ale přímo obutý v polobotkách!  Nos si už taky nečistím do rukávu. A používám vyjmenovaná slova z mluvnice a ne onen buranský dialekt, kterému rozumí jen ti primitivové“od nás“. Pokrok, ale těžce vydobytý! Pracuji na sobě, ovšem jde to ztuha.

 

Na život ve městě si nestěžuji. Na rozdíl od vesnice je tady spousta hezkých děvčat. Moc hezkých! Jsou tak pěkná, že kudy chodím, tudy se na ně usmívám. Bohužel jim tím připadám divný. To je ve městě normální. Nevadí. Já sám jsem se stál kavárenským povalečem a tak si život ve městě vychutnávám. Sedím, čumím a konverzuji. Když je s kým. Většinu času ovšem trávím jen tím čuměním. Nebo samomluvou. Lidi ve městě jsou povětšinou kultivovaní a vybraných mravů. Úplně jiní, než u nás „doma“.

 

Onehdy jsem jel tramvají. To je ve městě jako je toto, naprosto normální. Tramvaj byla standartně naplněna, a tak mladí se rozvalovali na sedačkách, a my starší ročníci jsme byli zavěšeni nad nimi. Pak jsem si jich všimnul. Rodáků. Seděli taky, i když už nebyli nejmladší a na sedadlo by se normálně nedostali. Poznal jsem je hned. Byli to krajani. Rodáci z vesnice kdesi pod horami, kde jsem žil kdysi i já. Ne, neznal jsem je osobně, jen mi byli okamžitě povědomí. Ona – korpulentní až obézní  s mastnou kštici vlasů, odulým rtem a v absolutně nemožném oblečení. Tuším že měla na sobě jakousi halenu, seprané rifle a rošmajdané botasky. On – hřmotný s výraznou nadváhou, olysaný, s vodnatým netečným pohledem a páchnoucí levnou lihovinou a česnekem, typický obyvatel podhorské díry ze které jsem se kdysi připlížil do města i já. Zíral jsem na tu minulost a viděl je jako živé zkameněliny z dob velmi vzdálených. Znal jsem je ale dobře, ty lidi z hor. Věčně na šrot , neustále naštvané a závistí zkroucené. Žena vedle muže sice neměla na sobě viditelných znaků domácího násilí, ale to mohla být jen náhoda, anebo byla silnější než její životní druh a tak se tlouct, tolik jako její družky, nenechala. Žena hrabala v umazané mošně a já čekal, že vytáhne kus ovaru a skývu a bude se jí cpát, až ji bude z otvoru úst padat. Nezklamala, i když si z tašky vytáhla jen placatici a ona i její druh si mocně zavdali. Pak si hlasitě říhla. Jak tradiční, řekl bych.

 

Okamžitě se mi vybavili situace, když přijedou za mnou známí či příbuzní z krajiny mého mládí a já se za ně bytostně stydím. Těm hrubcům není nic cizí. Každou špatnost a neomalenost berou za svojí přednost, a myslí si, že jsou původní a vtipní. Bohužel si to myslí jenom oni. V restauraci zásadně mluví nahlas, dožadují se pozornosti personálu a mají za to, že když si zaplatí, tak se budou chovat, jako u nich doma. U jídla mlaskají a neví co to je příbor. Už tak nevrlý personál, většinou hrubě urazí a ten nám to dá vždy mocně sežrat. Návštěva například obchodu či supermarketu je kapitola samá pro sebe. Nad vším jásají, na vše se vrhají, vše hlasitě komentují. Nepřál bych vám zažít s nimi návštěvu, například prodejny luxusního spodního prádla…komentovali vše - tanga byly kalhotky pro šlapky, moderní sportovní prádlo“bombarďáky“ a teta co měla šestky jako Samantha, si chtěla zkoušet mini podprsenku. Docela svým záměrem, ty chudinky prodavačky, rozhodila. Strejda měl jen „vtipné hlášky“ o tetiných“vemenech“ a že má prdel jako prasnice, tak ať se nerve to kalhotek pro manekýny. Vypotácel jsem se docela orosen a šup a byli jsme v prodejně luxusních lihovin a pochoutek a jejich jízda pokračovala i tam. To se nedá“žrát“ a po tom sýru „že prdí“ a luxusním šampaňským by si“ani rypák nevypláchnul“. Další „jízdu“zkrátím na konstatování, že ti jejich fakani natrhli figuríně oblek a umazali kečupem sadu kravat. Pak si ještě pochvalovali“že to bylo fajné a že tolik tovaru, tam u nich nemajú“… Bodejž by jo. Vždyť stejně neví co a jak chutná, a jak se co nosí. Docela jsem je rád viděl ve vlaku, který je odnášel na ten jejich venkov. Ale užili si to náramně a už vyhrožují, že zase musí přijet a že „taku prču sem eště nezažil, jak s nimi…“. To mají recht! Taky jsem takový býval a myslel jsem si, že jsem originální a svůj, a že všichni okolo mě se náramně baví…. Přešlo mě to rychle. Jenže ty stíny minula se za mnou táhnou a nikdy nezklamou….

 

Taky jsem podobnou čeládku vzal ve městě do divadla. Blbec. Já, kultivovaný mládenec vybraných mravů a banda družstevníků. To, že tomu dílu vůbec nerozuměli jsem ještě chápal, ale že museli vše stále hlasitě komentovat, smát se kde neměli a žrát pop corn a chlemtat rum z čutory, tak to mi byl čert dlužen. Děvčata které mě měli za vzdělance, se na mě o přestávce mračila a uváděčka nás požádala, jestli je nutné, abychom viděli i druhé dějství…? Prostě jestli i zbytek musí opravdu vidět?.Museli! Pak všem na vesnici říkali, že byli na „takové hovadině“ a že k nim jezdí lepší. Asi tím“lepším“mysleli Géňu a Suchoše…No nic. Zase je někdy vezmu na kulturu…!

 

Takže vidět rodáky moc nemusím a dvojice v tramvaji mi připomněla ostře odkud pocházím. Oni si stačí. Tam odkud pocházím, se na inteligenci moc nehledí. Vím, jak často mě mí rodáci upozorňovali „ať nečtu, bo ze čtení se zhlupně…“. Oni byli hloupí i bez čtení. Dobře jim tak!  Mi osobně  dalo město hodně. Město mě velmi zkultivovalo. Ba přímo zkulturnělo. Přerodil jsem se. Dnes patřím,a se skromností sobě vlastní na to vždy a každého upozorním, ke společenské smetánce. Jsem na to pyšný. Můžete se mě klidně zeptat, jak se takové „zkulturnění“ a „zkultivování“pozná? No, jak bych to uvedl? Třeba jako příklad, že čtu. Ale co čtou vzdělanci a intelektuálové?Třeba Šejkspíra. Tak toho čtu zásadně v originále. Tak se prý pozná vzdělanec. Sice anglicky neumím, ale já čtu! Ostatně, jak bych asi mohl vstoupit do kulturních salónů tohoto města a do salónů jeho smetánky, kdybych zůstal křupanem, tak jako když jsem do města dorazil?!! Teď jsem lvem salónů a snažím se navštívit vše pozoruhodné, co se dá stihnout. Je pravdou, že si akademická elita ještě nestačila všimnout, že se zde pohybuje pozoruhodný a pozoruhodně vzdělaný jedinec a tak těch pozvánek není zrovna mnoho…

 

Zatím si stále ještě zvykám na život v“civilizaci“. Je to jiný svět. Ještě si dobře vzpomínám na časy, kdy k nám“ na dědinu“ přijížděli lidé z města. Takzvaní „lufťáci“. Koukali jsme na ně nevrle, ale protože oni to tušili, že se na ně tak budeme dívat, tak nám vozili různé dárky, aby si nás získali. Samozřejmě šlo jen o takové tretky – žvýkačky, propisovačky, cigarety či čokolády. Získali si nás okamžitě. Za prvé- lidé z krajů odkud pocházím, se dají snadno koupit, a za druhé – u nás nikdy nikdo nikomu nic nedal a tak to bylo první setkání s altruismem a pohostinností a u mých krajanů zůstalo taky nadlouho posledním… Obaly produktů z“civilizace“zůstávaly ještě dlouho oblíbenou ozdobou obývacích pokojů, v mnoha domech a z mnoha polic na vás hleděli obaly od cigaret Camel nebo Marlboro, od láhví lihovin jako je Henessy nebo Cinzano. Dokonce se tyto“ozdoby“vyskytovaly i v dětských pokojících mých mladých krajanů. Vlastně hlavně krajanek. Ty totiž za podobné tretky klidně souložili i se zahraničními dělníky, hlavně ze zemi bývalé Jugoslávie…

 

Rodáci - vidláci.  Krajani – burani. Tak je vidím a ta dvojice v „šalině“ mi je připomněla a to pořádně. Vystoupili a zmizeli kdesi v davu města. To město je v tomto stavu stejně nepřijme a to ani  náhodou. Co by si taky s takovým hrubě opracovaným materiálem počalo? Nechejme je jejich osudu, stejně, přiznejme si -  koho vlastně zajímají?? Ani mě ne. Jen jsem je použil a udělal z nich hvězdy pro jeden večer. A to jim musí stačit.

 

Takže dobrou, všichni mojí dobří rodáci…i vám všem, co vás mám rád….

EM

 

www.emanmarecek.estranky.cz