Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Blázen.

 

Můj kamarád je blázen. Má na to papíry. Ještě si nestačil na tuto novinku zvyknout. Úředním bláznem je teprve od včerejška. On už je bláznem. Já ještě ne. Tedy, on už je registrovaný, já na to teprve čekám. Zvykl si rychle. Na to, že je bláznem. Stejně je to zvláštní. Větší šance dávali mi. Jsem k bláznovství předurčen. Posuďte sami – on je rozený optimista, veselý a společenský. Já – totální pesimista, naštvu každého a na každého se naštvu. Nemám rád lidi a ani oni mě. Je mi to jedno. Alespoň se tak snažím tvářit.To mého kamaráda mají rádi všude. A všichni. Mě je ten tupý dav lhostejný, ale to prý  k zisku papíru“na hlavu“nestačí. Škoda.

 

Na psychiatrii si ho pozvali a bláznem jmenovali pro, v pravdě banální příčinu. On totiž demoluje byt. Často. To je poměrně častý jev v naších domácnostech. Zvlášť když se muž opije, nebo zjistí že mu přibyly parohy. Tak to je jako buldozer. Tomášovi, tak se můj kamarád jmenuje, ovšem klasické demolování nestačí. On byt demoluje a neví o tom. Zásadně ho demoluje ve spánku. A to je ten důvod, proč byl uznán za blázna. Nebezpečného blázna. Je to podivné, že o tom neví, ale je to prý tak. Většinou usne a pak se pere. Se vším. Se spaní sráží lampičku, dává pěstí psovi či manželce, kterou mezitím také škrtívá. Nohou pak prokopne vše, co má v dosahu. Doslova ho popadne amok.Ve spánku. Jak říkám – je to magor. Teď už má na to oficiální papíry. Ale byt demoluje dál. Četl jsme zrovna, že nějaký Brit uškrtil ve spánku svoji manželku. A že ho osvobodili. Prý o tom nevěděl. He, he… Tož nevím. Buď byl fakt nemocný, nebo to suprově zahrál…

 

Divný blázen je tenhle Tomáš. Samý úsměv a vtip. Jak říkám, úplný opak mé maličkosti. Stále hýří optimismem a odmítá vidět věci a problémy z mé perspektivy. Jak říkám, je divný, fakt. Správný blázen, má podle mě být rozpadlý, melancholický, smutný až zádumčivý. Takový solidně sebevražedně naladěný. Pěkný příklad byl, třeba  Karel Šebek – synovec pana Havlíčka, toho jenž napsal Petrolejové lampy( příběh syfilitika – jistě znáte ze skvělého podání paní Janžurové a pana Čepka). Tenhle klan Havlíčků, to bylo ostatně dílo, oni totiž všichni vegetovali v Dobřanech. V psychiatrické léčebně. Buď tam byli jako lékaři, anebo pacienti. Tak jako Karel Šebek, v léčebně pak napsal skvělou básnickou sbírku „Dívej se do tmy, je tak barevná!“. A který v jedné básni, vystřihnul nádherně zalomený verš“ proženu si hlavu Šebkem…“. Tak tenhle Šebek chtěl stále spáchat sebevraždu. Neustále. Asi byl v Čechách rekordmanem. Spáchal ji mockrát – vždy neúspěšně. Mimo jiné, při pobytu v Praze vyskočil ze čtvrtého patra domu, ale jak bylo u něj ustáleným zvykem – nic se mu nestalo. Pouze dopadl na střechu Trabantu, který totálně zdemoloval, zlomil si ruku v zápěstí a odešel se ožrat do nádražky, na oslavu další neúspěšné sebevraždy. Ovšem již od roku 96 je nezvěstný - tak mu to snad nakonec vyšlo…

 

Tohle je alespoň čítankový příběh jurodivého. I já měl velkou šanci. Stát se mimoněm. Makal jsem na tom dlouho. A makám . Ale možná se tak nějak divíte, o co mi vlastně jde? Proč chtít být za blázna? Jenže já jsem v životě toho mnoho nedokázal a glejt na cokoliv by mi udělal radost. Divnou, ale přece jen nějakou. Mít „papíry“ - tak pro něco takového, šel bych světa kraj…

Už moje máma  říkala:

„Tvůj táta, to byl magor! A ty jsi celý po něm!!!“

Jenže, jaká je skutečnost?? Já nic. Tom už je idiot z moci úřední, na mě zapomněli. Byrokrati! A přitom jsme tak odlišní. Každý jiný. Posuďte ještě jednou sami: Jeho maminka ho vodila do divadel a učila jíst příborem. S mojí mámou jsme klidně jedli rukama, hlavně když bylo co…Jejich známí se rekrutovali většinou z akademické obce. Naší sousedi byli sbírkou neurotických, alkoholem a demencí zdecimovaných, příbuzenským pářením degenerovaných bytostí, s IQ na hranici měřitelnosti. Tomovi od mládí byly vštěpovány hygienické návyky a škola etikety. My jsme se nějakou přílišnou péči o zevnějšek a čistotu, při naší honbě za žvancem, nemohli zdržovat. Výdobytky společenského chování k nám nedorazili vůbec. Tam, kde vás i soused, dokáže pro maličkost srazit pěstí, se na bonton tolik nedbá. Takže, jak sami můžete vidět, já bych všechny kriteria na blázna splňoval, a ti vylízaní doktoři, to ne a ne vzít v potaz. Tomáš je člověk jemných a kultivovaných mravů, běžně používaných v jeho společenské vrstvě. Já se rekrutuji z kraje, který je v historických tabulkách duševních chorob, absolutním unikátem. U nás byly zaznamenány všechny druhy duševních poruch, včetně mnoha ještě neidentifikovatelných. V kraji mého dětství se jako na jediném místě na světě přenášejí duševní choroby epidemicky. Bakterii která za to může ovšem ještě neizolovali. Blbneme dál a šílenství dědíme. Takoví jsme my, lidé z“pod hor“…. Tomáš chodil do školy, aby získal vzdělání na úrovni. Navštěvoval elitní ústavy. Ovšem i já jsem chodil do školy. Ale spíše to byla přípravka na pobyt a život ve fabrice, nebo v nápravném zařízení…

 

Je divné kolik je bláznů okolo nás a my to nepoznáme. Na mě je alespoň vidět, že to nemám zrovna jednoduché. Ale kolik lidí potkám, kteří jsou taky na dně, a tváří se, že ne a že to zvládnou. Prdlajs! Skončí v kazajce. Ale až něco nepěkného provedou. Nebo taky existují různí paranoici , neurotici, nymfomanky aj. a jsou za to ještě placeni. Mě se stačí dívat večer na televizi a vidím tam případů! Tím myslím politiky. A napříč politickým spektrem! Samý narcis, nekriticky samolibý nařvanec, s hysterickými sklony sebepřeceňování a nafoukanosti. To je materiál. Kam já se na ně hrabu?! A kolik je mezi nimi psychiatrů specialistů? Zákonodárci…? Tak to děkuji pěkně, jsme v rukou šílenců. A ještě je dobrovolně volíme….

 

==================================================================

 

Sedím zde, před displejem počítače, opět se bojím usnout a snažím se před démony utéct tím, že se z toho vypíšu. Jako obvykle marně. Deprese je mi v patách. Kdybych si ji aspoň tolik neužíval. Je mi nádherně mizerně a já se tím ještě bavím. To mi připomíná onu historku, která se vyprávěla o profesoru Jungovi. Otci psychoanalýzy. Společně s Freudem ji vynašli. Jen Jung to bral trochu jiným směrem, ale oba byli taky pěkně máknutí…Takže se traduje , že když k tomuhle Jungovi, přišel totálně psychicky oddělaný pacient. Takový ten smutný až k pláči, skleslý až odevzdaný, rozbitý a neurotický, tak mu Jung podal ve dveřích ruku a zahalekal“ To je hrozné! Je vám taky tak mizerně, jako mi?  Mi osobně je opravdu děsně. Nemůžu si sám pomoci. To se už nedá vydržet! Jsem rád že jste zde, alespoň, zde se mnou chvíli posedíte a trošku mě rozptýlíte“ …  no a pacient na něj většinou nevěřícně koukal, s pokleslou čelistí zíral na to, že bude on“sbírat“profesora a ne profesor nebožáka. Prostě metoda. Tahle má alespoň vtip.

 

Já zatím sedím po nocích. Zatím jsem normální a pěkně mě to štve. Těšil jsme se na to, až mě laskavý doktor pošle do tiché, malebné léčebny, kde v prostředí plném pochopení a klidu budu dožívat své dny. Svůj čas trávit vycházkami v březovém hájičku. Spanilé a chápavé sestřičky mi namíchají medicínu, bych mohl přežít další den v té nehostinné pustině v tak odcizeném, nepřátelském světě, plném zloby a nesnášenlivosti…Mě doktor s mojí anamnézou srazil ze schodů a evidentně zdravého a duševní sílou překypujícího chlapa zbaví klidně svéprávnosti…to je spravedlnost.

 

Děkuji pěkně. No snad příště vám naložím trošku optimismu a humoru. Snad…

 

Dobrou

EM