Anděl – ka.
Píšu. Píšu po večerech. Píšu ve vlaku. Píšu a vlastně nevím proč? Píšu o lidech. Píšu o sobě. Píšu o době. A píšu o Andělce. A to je teď problém. Neboť Andělka si udělala čas( až teď) aby nastudovala moji tvorbu a kupodivu se tam našla. Chytré děvče. Jenže. Jen dočetla a už se pustila do tvrdé cenzury. Moje „dílo“ podrobila velice tvrdé, leč zároveň svérázné kritice, našla se totiž skoro všude( ani já jsem ji tam neobjevil! ) Je dost domýšlivá – pokud se domnívá, že nepíšu o nikom jiném, než o ni. Moji čtenáři jsou povětšinou konzumenti literatury inteligentní a toto publikum kdybych krmil pouze příhodami ze života Andělky, tak by se uzívalo nudou Jenže Andělka si vedla svou. Píšu pouze o ni a samé nechutnosti a nepravdy! A hned mi dala ultimatum – buď ty nepravdy a nechutnosti ( hlavně o ni ) uvedu na pravou míru, nebo mám utrum a večer si můžu jít za Blaženou, a za ní ať nechodím. To bylo drsné varování. Ne, že by mě Blažena nelákala, ale Andělka mě za ní stejně posílá jen na oko a kdybych se za ni večer opravdu vypravil, tak by mi Andělka udělala mega scénu a na odplatu by rozšířila moji sbírku parohů…a vážení, kdo zná mojí sbírku paroží, tak ví, že pánové z Konopiště by mě velice rádi zařadili do svých katalogů a byl bych chloubou jejich lovecké komnaty!!
Po zralé úvaze jsem rezignoval. Povídky přepracuji a s Andělky udělám veskrze krásnou, veskrze inteligentní, veskrze ideální ženu. Ano, můj drahý čtenáři, cenzura skrze dámské kalhotky je velice účinná a žena mého srdce tuto svoji zbraň umí mistrně využívat. Ne, že by mě připouštěla nějak často. Vždy říká, že raději méně, ale kvalitně. Jenže já vlastně ani nevím – ono je těch sexuálních hrátek je pomálu a tak já už vlastně ani neporovnám, že když je těch radovánek tak málo, tak jestli jsou potom i kvalitní…Ale asi ano. Andělka někdy říká, že se ji to líbilo. Tedy, abych pravdu řekl , onehdy mě zarazila když jsem byl „opravdu dobrej“ a v té chvíli mého opravdu vrcholného výkonu povídá“Ty záclony bude třeba vyprat“…Úplně jsem vyměknul. To se ji povedlo! To člověku dodá! Takové řeči hodně pomáhají, hlavně dělají zázraky s moji budoucí potenci…Když si tohle andílek přečetl, tak se zase čertila, prý to takhle neřekla a prý to takhle nemyslela a stejně ty záclony už byly opravdu špinavé…To je ďábel, ten můj anděl!!
No nic, jdu udělat ty cenzurní korektury. Andělka začala velice zostra. Prý z ní dělám pitomou blondýnu a ona přece blondýna není – teď je přece na zrzku. Takže uvedu moji informaci na pravou míru: Andělka není blondýna! Je přebarvená. Blondýna…A má IQ. To mám taky napsat, že má IQ. I když si nejsem jistý, jestli Andělka ví co to ono IQ je, tak vás mám, vlastně musím upozornit na fakt, že moje Andělka IQ má. Sice nejde změřit, ale to ji nedělá problém Četla ve kterémsi ženském lakovaně populárním magazínu, že IQ je důležitý faktor pro život inteligentních, atraktivních a sebevědomých děvčat a od té doby IQ má. Budiž. Nechám ji její IQ a ještě ji k tomu napíšu oslavnou povídečku ve které bude má Andělka inteligentnější než Marie Curie anebo Sklodovská. Ostatně mě Andělčino IQ zase tak moc nebere, je to totiž žena hodná, spolehlivá, pracovitá a ještě je teď moje( alespoň to stále tvrdí, že se mi obětovala atd atd. – znáte to pánové, neboť i ty vaše se pro vás obětovaly a taky vám dávají sodu když vám stále tvrdí jak by se mohly mít, kdyby si vzaly raději Pištu Hufnágla…). Teď se mě Andělka ujala. Ještě , že se mě Andělka ujala. Udělala ze mě úplně jiného člověka! Domestikovala mě. Zpacifikovala mě. Zkultivovala mě. Prostě jsem teď úplně jiný Eman, než jsem byl dříve. Úplně. Jiný. Vždy když se potkám s kamarádem z mládí, tak mě chvilku poslouchá, pak pokrčí rameny, řekne většinou něco jako“Tobě už není pomoci“, a rychle odchází, aby to ode mě nechytil. Ale já už jsem opravdu jiný, spěchající domů, cupitající za andělem strážným, andělem o mé blaho se starající.
Je to hodná žena. Spolehlivá. Ta mě spolehlivě mnohokrát za den vytočí. Dnes mi nad mým psaním taky vyčítala, že o ní píšu jako o šišlající, infantilní barbíně s copánky a lízátkem v koutku úst. Takže, vážení aby bylo jasno, Andělka nešišlá, lízátka nemá ráda a barbínami opovrhuje. A to že s mi zatoulá do nákupních center, značkových butiků, zkrášlovacích salónů, tak to dělá jen pro mě, protože se mi chce líbit a taky si chce trochu udělat radost a taky a to HLAVNĚ chce udělat radost mě( vůbec ji nedochází, že docela z té starosti o mé blaho šedivím ),.ale kdybych jí měl prý opravdu rád, tak bych jí to nevyčítal. Na slovíčko“opravdu“dala výrazný důraz!
No tak Andílku, neslz, to je jen moje umělecká licence a já si vůbec nemyslím, že jsi Barbie, jen mě krapet děsí tvá záliba v kráse a mám intenzivní pocit, že konto na naší kreditní kartě při tvoji honbě za naším štěstím taje, taje jako sníh na jaře. A že nám hrozí docela krutý bankrot, pokud si budeme neustále dodávat drahé důkazy o naší lásce. A to že na mě děláš při mých výčitkách dlouhé psí oči, nás neochrání od návštěvy exekutora a to jsem pak zvědav, jak bude silná tvá láska. Nebo mi poté řekneš, že s chudým Emanem žít nemůžeš, protože by sis mě nemohla už dále vážit a že na život v nedostatku nejsi zvyklá a že si najdeš někoho schopnějšího a pracovitějšího a odolnějšího…?Solventní Eman má svoje kouzlo a charisma. Chudý Eman je nikdo, nic, nula. Můj andílku, žít se dá i když je člověk chudý. Věř – nevěř i mnozí bohatí jsou chudí. Chudí duchem. A já jsem nebohat- majetkem, ale bohatý o pocit, že tě mám, že mám svoji múzu o které mohu psát a že má múza je bohatým zdrojem příhod, pocitů, nešvarů i kvalit. Život nás dvou je neustálým potokem katastrof a trapasů. Ale kdyby to bylo jinak – tak by to bohužel byl nudný život maloměšťáků a jejich slepic. A to já opravdu nemusím. Žít spořádaně a bez průšvihu je život pro blbce. Raději trapas, raději ostudu, to my rádi. Život co je spíše literálním útvarem než životem v řadě, v zákrytu s masou. Když něco zažijeme, když se něčeho dopustíme – šup s tím na papír, protože to je naše exhibice. Někdy mi připadá, že ty trapasy vyhledáváme, že se těch grotesek dopouštíme, aby bylo o čem psát. Že my myslíme na ty nudné nýmandy, kteří po naších zážitcích lační a protože oni kruh své manželské nudy neprorazí, tak my to zmrvíme za ně, aby se měli čím bavit. Oni to čtou, my to žijeme. Oni nám nechtějí ani věřit a mi se taky nechce věřit, kolik košatých historek soužitím s tebou vzniká. A hlavně – hlavním hrdinou jsem přeci já. Protože jen žena tak odolná jako jsi ty, může udatně utáhnout tu káru, na které je naložen depresivní egocentrický pesimistický neomalený a nezřízeně domýšlivý idiot jako jsem já, kterého ty na své káře táhneš svým poměrně neveselým životem a který si tvoji postavičku ještě do své nechutné a nevěrohodné tvorby vtahuje a který tě na pranýř svých pornografie chtivých čtenářů vystavuje!
Někdy se na mě některý z mých čtenářů, hlavně čtenářek otočí s dotazem, zda jsem něco z toho co o tobě píšu opravdu zažil? Většinou s netajenou nedůvěrou ve hlase. Většinou se na takového tazatele otočím a shovívavě, leč mlčky podívám. Můj pohled je asi výmluvný dost, tazatel poté většinou sklopí zrak a dívá se zamyšleně jinam. Dochází mu, dochází jim, že pokud je má tvorba autentická, že vlastně není ani veselá, přesto, že se tak tváří. Taky žijte osud nevzdělaného psychotika, který se vydává za studnu morálky a milovníka krásy. Ta paranoia se táhne celým mých poměrně neveselým, leč trapasů plným životem.
Tady mírně odbočím. A vlastně ani ne.Vždyť probírám a narovnávám obraz mé milované Andělky tak ta mi dnes zase dala! Bavila se s kamarádkou o našem včerejším výletu a jako důkaz toho, jak byl onen výlet náročný dodala“ Nohy mě dneska bolí, jako po kvalitním sexu…“! Ty jo! To že jsou naše výlety někdy náročné, to vím. Ale nikdy. Opravdu NIKDY ji nebolely nohy po sexu se mnou! Alespoň mi to nikdy neřekla. Tak to docela rudnu. Vztekem a závistí. Závidím tomu kňourovi, tomu kanci, který moji, tak drahé Andělce rozbolavěl nožičky..Sexem! To musela být jízda, ach jo…
Jak můžete číst, ať se hnu, kam se hnu, tam mi Andělka rve šrouby do hlavy. A vy se v tom ještě rádi rochníte. Asi si zde řešíte nějaký svůj komplex. Nudu a stojaté vody. Na to jsou drby nelepší lék. To vás ve vašem mizerném žití jakž takž udržuje při životě – to pomyšlení, že někde žijí ještě hůře, než u vás doma. Ale i tady vás namíchnu. Možná že soužití s andělem je nekonečný sled katastrof, ale já mám Andělku rád a tuším, že i ona, přesto že by měla velmi široký seznam vad a defektů, které na mě musí odstranit, tak mě má asi přesto ráda.
Neveselo, truchlivo je mi pak ze zjištění, že se na nás díváte, jako na dvě individua v kleci, že nás pozorujete jako dva exoty. Zdá se vám že žijete něco smysluplnějšího? Něco hodnotného? Něco tvůrčího? He, he, he. Já jen mohu dodat tohle jednoduché a vše vysvětlující hodnocení: Připadáte mi jako lidé z minulého století. Dokonce ze století devatenáctého. To si totiž i velmi ctihodné a respektované rodiny vydávali do ústavu pro choromyslné. Například v Londýně. Zde otec rodiny sobě i svým dětem zapůjčil za šest pencí za kus několik bidel a vydal se s nimi ke klecím s blázny. Tady pak rodinka šťouchala těmi bidly do lidi duchem mdlých. Chudáků, schizofreniků, melancholiků i deprivantů, psychopatů i slabomyslných. Šťouchali do nich tak dlouho než se tito nebožáci rozčertili, začali jančit, mlátit do mříží, vydávat skřeky, plakat nebo skučet. Pak se rodinka pohodlně usadila, pojídala oříšky, mandle či cukrovou vatu. Hlava rodu si poručila pintu piva a rodinka zažila bžundu a taškařici…neděle jak se patří, plná humoru a jásavé zábavy. Hnus! I dnes se lidé nejraději baví. A nejvíce je pobaví malér, který se stane druhým. Nejvíce se baví nad neštěstím u jiných. Svrab a vši ať postihnou souseda, jen nás pane opatruj od zlého…
Zdá se mi, že bych měl dnes ukončit mé veskrze kratochvilné povídání. Pokusil jsem se trochu narovnat obraz mého andílka. Oné tak svérázné figurky, která má samozřejmě svůj předobraz v reálném životě. Moje drahá chce, abych vysvětlil mým čtenářům proč ji vypodobňuji jako šišloidního puberta, přestože ona taková není a být nemůže, protože je jí už čtyřicet a je to přece žena pevného charakteru, uvědomělá a seriózní…Bohužel Jar…Andělce nemohu sloužit. I když je jí už čtyřicet, tak je to nádherný chaotik s myšlením, které se ještě nepřehouplo přes pětadvacet .A já si spíše myslím, že v některých situacích, je ještě velmi neplnoletá. Díky Bohu za to, že je jaká je. Nedokážu si přestavit život s Mařkou od plotny. S Marii která by se svými kámoškami u kafe a dortíku vedla nekonečné rozhovory o záclonách, dětech, děložních čípcích a vepřové pečeni. Televizní nuda a prdeloidní žití bez vzrušení a chaosu. Toho jsem s Andělkou ušetřen. Chaos a průšvih na každém kroku.
No tak jdu. Spíše klopýtám. Zase se děsím, co zítřek s andělem přinese? Ale vlastně i těším, kolik materiálu mi Andělka dodá. A vy se můžete těšit též. A mě bude potěšením, pokud vás naše příhody pobaví.
Díky a dobrou
EM
