Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cizinci.

 

Vracel jsem se z práce domů. Tak jako denně. Vracel jsem se tramvají. Já stále takto jezdím, buď vlakem nebo tramvají. Ale to pro příběh není důležité. Projížděl jsem městem a na zastávce jsem je uviděl. Stál tam Džuveč. Takový ten snědý, s hustým obočím v ojetém koženém kabátě, vybledlých džínsech a v letních teniskách na nohou. Klasický obyvatel země srbochorvatské. A vedle něj stál malý, podsaditý Mongol. Na toho byl ještě smutnější pohled. Choulil se do skoro letní bundy, stál tam v tesilových kalhotách a v rozšmajdaných letních polobotkách. Nebyl by to pohled nikterak srdce rvoucí. Kdyby venku nebylo mínus dvacet, všude mraky sněhu a severák jako z polárního kruhu. Dost vytřeštěně jsem tu dvojici pozoroval.

 

Z mého úvodu byste mohli nabýt dojmu, že se ve mně opět probudil můj latentní rasismus, a já se zde budu rádoby vtipně exhibovat na téma – mafiáni a požírači sociálních dávek. Ani jedno v tomto případě nebylo určitě pravda. Ti chlapíci se zcela jistě vraceli z práce, a teď byli vystaveni nepřízni počasí a lidské lhostejnosti.  Na mě ta dvojice velmi zapůsobila, přímo depresivně. Jen, jak je u mě zvykem, jsme si dosadil do toho setkání fiktivní příběh. Příběh o novodobých otrocích, kteří v potu tváře makají ba přímo dřou na naších stavbách, v naších fabrikách a do úmoru slouží nám, a to za mizerný obolus, který jim my milerádi usypeme.

 

Mezi lidem obecným se povídá, že tito lidé“užírají našim lidem práci“. Přátelé, víte za kolik oni makají?? Třeba za třicet na hodinu! I šestnáct hodin denně!! Sedm dnů v týdnu!!! To byste vy dělali? Ho, ho. Ten obyvatel ze země kdesi na Jadranu, nebo onen potomek Čingischána, dělají na doraz za sumu, na hranici příspěvku v hmotné nouzi. Každý Lájoš, který už neví ani co je to lopata, bere násobek toho, za co jsou oni nuceni dřít! Makají jak barevní( a pokud tohle podobenství natvrdo použiji, tak naší“barevní“, si takovou „hoknu“, už nedokážou ani představit), makají a k mému údivu, z tak mizerného platu, který nestačí ani na ubytování, ani na jídlo, ještě posílají domů – svým manželkám, svým dětem, svým rodičům, trošku peněz jenž jim zbudou. A my si ještě myslíme, že se jim staráme o jejich skvělou budoucnost! Tváříme se jako dobrodinci, jenž si musíme urvat od úst, aby si oni žili jako pašové. Jak ubohé!

 

Všimli jste si a je to zajímavé, že se ten blahobytný svět pohybuje z východu na západ? To, co oni u nás, my děláme v zemích ekonomicky ještě vyspělejších. Makáme v Britanii, šrotíme v USA, dokonce donedávna i ve Španělsku nebo Řecku, všude tam nás mají“rádi“, protože nereptáme a jejich srač…odpadky uklízíme. Jsem posluhami, nebo přímo poskoky, jen proto, že oni nám platí“tvrdou“měnou. I my a hlavně naše děti, jsou dobrovolnými otroky, kteří se cpou za prací jenž by doma, zcela jistě nevykonávaly. Tady na to máme“ukrajince“ a jiné „exoty“. My makáme ve vyspělejším světě a u nich ochutnáváme z jejich bohatě prostřeného stolu, protože u nás to zvládnou ti pololidé z východu. Paradox..

 

Vzpomenu si jistě na pár historek, které jsem zaslechnul, nebo zažil v krajině pod Řípem. Ale i několik příběhů z“kapitalistické“ciziny. Třeba, když mi kamarád vyprávěl o“úžasném“životě v USA, kde mnoho těch“šťastných“makalo jako ti Mongoli, a spalo jich tam devět v bytě o velikostí třicet metrů čtverečních! Díky bohu, našel si tam i ženu. Inu, spacáků bylo málo a Čechů tak moc…Nebo o tom, jak tlusté, nevzhledné Američanky věděly, že je to svoloč z východu Evropy a tak zásadně házely obaly od pochutin a pokrmů na podlahu, protože věděly, že ten smradlavý Čech nebo Polák se musí vždy vrhnout po tom obalu, a krám očistit! O Britech kteří jezdili do matičky Prahy za nejlevnějším sexem se raději zmiňovat nebudu, zažil jsme je na vlastní kůži a můžu vám říct, že i nejtupější Banikovec, je vysokoškolsky vzdělaný intelektuál, proti té chátře z ostrovů jejího veličenstva.

 

Z naších luhu a hájů si maně vybavím historku kterou mi naživo zprostředkoval podnikatel z hanácké metropole. Když mi ukazoval na stavbě partu Ukrajinců a povídal“že všichni tady mají, vysokoškolské vzdělání a jejich parťák je dokonce dirigentem národní ukrajinské opery“. Tady mu to nebylo nic platné. Sbíjel sbíječkou, míchal maltu, lepil kachlíky…inu, snad v rytmu Janáčka….

 

A co historky zprostředkované: třeba tuhle - v jedněch naších novinách jsem četl o „podnikateli“, takovém tom novodobém multi a milionáři, který si pochvaloval, jak jeho potomek namlátil ukrajinské hospodyni, protože nebyl spokojen jak mu uklidila pokojík. Prý že se„ten chlapec  neztratí“, radoval se onen primitiv. A co ještě tuhle – o miss Ukrajina, která údajně sexuálně utěšovala naše rujné chlapce, kdesi v motelu u Teplic. Miss a zrzavý tlustý Bavorák nad ní…brr! Že to dělají i naše děvčata? Hm. Tak to mě tedy uklidňuje. Své kasičky, otevřené Evropě,  plní eurem a my, seriózní měšťáci, z toho ještě máme profit…Bezva. Teď, když jsme už zavřeli všechny podniky s tradicí a značkou. Všechny ty Kary Trutnov, Tatry Kopřivnice nebo porcelánky v Dubí, teď máme, alespoň nějaký vývozní artikl…

 

Onen“Džuveč“ a jeho parťák“Mongol“, jsou jen nomádi za snem. Jdou a makají a doufají. My jim sen nesplníme, ale říkejte to hladovému, říkejte to žíznivému, říkejte to zoufalci. Kdyby tohle ti chlapci mohli číst, stejně se ušklíbnou. Co já vím o jejich životě? O jejich možnostech? U nich bych žít nechtěl. Na dovolené, minimálně ve čtyřech hvězdičkách, toho moc nepochopím. A každý nemůže být tak šťastný, aby v takovém hotelu poklízel. A tak jedou k nám. Dále na západ - tam už je nepotřebují – tam mají jako otroky nás.

 

Říkali mi kluci zkušení: ať si pořídím Polku nebo Thajku, ty prý nereptají a udělají co si poručíte. Dokonce jsem slyšel kreténa(v sauně, kde chodím), že za pět eur s ní může spát, a za deset jí může zmlátit! Dokážete si představit zvíře, které platí za to, že namlátí ženské?! Inu, podnikatelské baroko v praxi. Ubožáci. Oni i my!!! To je ten jejich vysněný život?? Možná, že ten Moldavan, který si nechá vyoperovat ledvinu, aby jeho rodina měla, alespoň chvíli, na“slušný“život, si myslí, že tak to má být. Možná, že jsou pravdivé i bizardní historky, jak si v těch krajích“vyrábějí“mrzáčky. To prý tak, že dítěti polámou nohy nebo ruce a nechají je napospas aby jim na soucitu lidí v krajinách zaslíbených vydělávalo. Úděsná je i možnost, že se prodávají malé děti z východu na tělesné orgány. To vše tiše snášíme a je nám to vlastně jedno, protože - nás se to přeci netýká. Ten prochlastaný a propitý Američan si pak koupí játra nebo srdce někoho, kdo mohl být cennější než je on. Jenže. Jenže neměl to štěstí.

 

Džuveč s Mongolem zůstali daleko za mnou. Kráčel jsme do vytopeného domova, kde mě čekalo teplé a vydatné jídlo a upravená a se vším vyrovnaná Andělka. Bylo mi smutno, ale neudělal jsem pro ně nic. Co bych taky měl udělat? Udělat?? Elementární spravedlnost našeho vyspělého a sofistikovaného světa nechápu, ale jsem její součástí. Nejsem žádný revolucionář, a svět v němž je mi dáno žít, mi poskytuje vše po čem toužím. Dalo by se říct, že se i nudím – z blahobytu, přepychu, nicnedělání, to je ten svět který si zasloužím. Zasloužím? Zasloužíme? Chorvat i Mongol, ale třeba i Ukrajinka nebo Rumunka jsou mi vlastně lhostejní. Rád si vždy omluvíme fakt, že oni nemají nárok, všichni se dobře mít přeci nemůžeme. Je to zvláštní. Neboť, já jsme se narodil velmi chudé mámě a vlastně za normálních okolností, bych musel obětovat ledvinu a možná i dvě, abychom se nějak měli. Ale nemusím. Patřím k vám, a tak je to vlastně pohoda.

 

Takže si s Andělem dáme kávu a zákusek a podiskutujeme o tom“nespravedlivém“světě a pak se zvrhneme před plasmovou televizi a budeme se dívat: jak řádí hladomor, třeba Ugandě a jak se využívá dětská práce v Indii. Taky trochu toho Haiti si dáme. Na závěr samozřejmě štěňátko – to my rádi…to slzíme! Inu, takoví jsme – my i vy. Tož, to je tak asi všechno.

 

Dobrou a klidnou noc

EM

www.emanmarecek.estranky.cz