Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nedělní oběd

Pingl se opíral o výčepní pult zaujat výrobou kuličky ve své nosní dírce. Takto jsme jej zastihli v nedělním odpoledni výletní restaurace kdesi v Buranově na okraji civilizace. Nezastíral nezájem. Nezájem přímo vyzařoval. Přesto jsme při představě kulinářských orgií vstoupili do krčmy v podhradí. Pingl se na nás tupě a bez zájmu díval. Ohodnotil nás na tři minerálky a jednoho turka. Netrefil se. My se chtěli najíst. Evidentně se ho to dotklo. Přímo jsem jej rozladili. Zkusil na nás zapomenout. Nevyšlo mu to. Pokusil se nás urazit. S námi to nepohnulo. Tvrdošíjně jsme na jídlo čekali. Mlčky nás za pultem pozoroval a tvářil se netečně. Hodiny ubíhaly. Kuchař otráveně jídlo dokončil. Pingl se s jídlem došoural a zhnuseně nám jej předložil. Jídlo, které přinesl, nevypadalo ani dobře, ani čerstvě, a už vůbec nebylo k jídlu. Poznali jsme to okamžitě, ale nedali na sobě nic znát. Sousta jsme mechanicky a velmi dlouho přežvykovali. Nechtělo se jim do žaludku. Zůstávala nám trčet v krku. Pokud jsme už sousto polknuli, chtělo se mu ven. Drželi jsme se. Bylo to náročné. Pingl se evidentně bavil. Stál s kuchařem ve dveřích kuchyně a očekával, že to vzdáme. Nevzdali jsme to! Objednali jsme si moučník. Pingl zavrávoral a zesinal. Začal přemýšlet o tom, že dá výpověď. Opanovali jsme bojiště! Nezviklal nás. Neotrávil. A že se snažil. I do piva nám močil. I do kávy naplil. A my? Nám evidentně chutnalo!! Ta drzost! S klidem jsme se pustili do moučníku, který už několik dní ležel pod skleněným poklopem a svítilo na něj slunce. Nám už ublížit nemohl. Zúročili jsem trénink z předchozího jídla. Získali jsme imunitu. Pingl nevěřil svým očím: pochutnávali jsme si na dortíčku a mlaskali tak, že neodolal a naložil i sobě. Vzápětí dortík vrátil na své místo… My jsme dojedli a spokojeně se usmívali. Pochválili tu znamenitou krmi, načež pingl prohlásil „že si z něj srandu dělat nebudeme a že na nás zavolá bezpečnost“. Opustili jsme bojiště. Středem a se vztyčenou hlavou! Pingl a kuchař s pokleslými čelistmi a vyhaslými pohledy nás pozorovali a evidentně nic nechápali.

Ostatně my také ne…už nikdy!