Jdi na obsah Jdi na menu
 


Novoroční předsevzetí.

2.ledna 2009 jsem vstoupil na váhu. Bulvy mi vystřelily z hlavy! Hrůza! Druhého ledna roku dva tisíce devět jsem se zvážil…a utrpěl otřes! Tolik že vážím? A sám? Idiotská váha! Idiotský nápad, Vážit se po Vánocích! Nevěřícně jsem mžoural na displey váhy a nehodlal se smířit s cifrou, jenž ukazovala. Co je to za krám? Odkud jsme to přitáhli? A proč zrovna elektronickou váhu. Byla to Siemens váha. Hm. Stejně mi váha v sauně, ta klasická, vždy naváží o dvě kila méně. No jo, ale i kdybych šel do sauny a vlezl na jejich váhu, tak stále je to dost. Co dost? Moc! Dost, asi tak pro šest lidí…

Nebudu vám svoji váhu prozrazovat, jen použiji bonmotu mistra Menšíka, že kdybych měl dle koeficientu měřit kolik vážím, tak bych musel mít dva metry a čtyřicet čtyři centimetrů…Co s tím? Nežrat!! Seděl jsem na sedačce v obýváku a otupěle zíral na rotoped. Jistě! Budu nežrat a ještě se dám na sport. Ty jo. Tak jednoduché a já na to přišel až s takovým vypětím. Moje milovaná přede mě postavila talíř s třemi obloženými chleby. Odstrčil jsem je. Musím mít vůli!
Zatvářila se překvapeně“ty nemáš chuť, táto?“
„Ale mám, ale jsem tlustéj až obézní a musím zhubnout“.
„Mě se líbíš“, dodala mi naději.
Snědl jsem jeden chleba. Chvíli jsem se hrabal v denním tisku. Sežral jsem druhý.“Dost“! řvalo ve mně svědomí. Ze třetího jsem snědl půlku a zbytek šel vyhodit do koše. Začal jsem slibně! Zaujal jsem sám sebe, svým rozhodnutím. Teď ještě sport. Šel jsem vyhrabat starou teplákovou soupravu, kterou jsem si kdysi přivezl z vojny. Nasoukal jsem se dovnitř, ale vypadal jsem, jak reklama na Michelin. Nakonec jsem zvolil volnější kombinaci, sestavenou z lněných kalhot a mikiny, co mám na opékaní, barbeckue a podobné bohumilé činnosti. Šel jsem za manželkou, zda by si nešla se mnou zaběhat. Překvapeně zvedla obočí a řekla“že si během, nebude kazit postavu“. Měla pravdu. Tam už nešlo nic zkazit…Kousnul jsem se do rtu a šel za dětmi.

Starší Mahulena, ta by pohyb potřebovala, přímo nejvíce. Možná si položíte otázku“proč se naše dcera jmenuje, tak nemoderně Mahulena?“. Totiž. Kdysi jsme se dívali na film. Byli jsme mladí. Byli jsme i zamilovaní. Ach, to je let…A v televizi běžel film Radúz a Mahulena. Byli tam krásní, štíhlí a velmi, velmi zamilovaní lidi. Tak jsme naší dceři dali jméno Mahulena. Dost rychle jsme pochopili, že to jméno k ní bude patřit, jak přišité. Bohužel, nebyla krásná. Nebyla ani štíhlá. Byla to Mahulena. Doslova. Manda. Pěstí by býka zabila. Naše Mahulena…

Druhé naše dítě byl kluk. Po zkušenosti s Mahulenou, jsme mu nedali jméno Radúz. Pojmenovali jsme ho Sergej. Bylo to tenkrát aktuální, a mysleli jsme si, že mu to jméno v budoucnu otevře spoustu dveří… Víte milé děti, to byly doby o kterých se říkalo, že jsou na věčné časy. A tak jsme mysleli, že Sergej…no nic, čas oponou trhnul a Sergej nás za toho“Sergeje“ nemá zrovna v lásce. Znáte to? Děcka nic nechápou, teď se mu smějí, no a pak se mu to těžko vysvětluje…A teď je ve věku, kdy bude dělat přesně opačné věci, než bych si já, nebo jeho nebohá matinka přála. Takže za ním, aby si zašel zaběhat, nejdu.

Mahulenu jsem našel v pokoji před televizí. Kde jinde, že? Cpala do sebe z hrnce hranolky. Už si je ani nechystala na talíř. To množství by tam stejně nevlezlo. Tvářila se dostatečně sebevědomě. Jí její hmotnost netrápila. Mahulena na váhu nelezla. Já idiot ano! Chtěl jsem jí požádat“zda by se nešla proběh….“. No nic. Tiše jsem zase zavřel a odvlékl se do obýváku. Moje žena na mě pohlédla vítězoslavně. Ona totiž věděla. Na stole už stály dvě vídeňské kávy a čerstvé, velmi, velmi lahodné koláčky.
Je desátého ledna. Předsevzetí v sobě ještě přežvykuji. Začal jsem o nadváze mluvit i před mým kamarádem. Ale ten tohle téma okamžitě shrnul ze stolu v hospodě, řka
„Ty vole, bude krize a ty chceš držet dietu. Tak to já bych dietu nedržel.“
Je desátého ledna a dietu nedržím. Včera jsem ale cvičil-deset kliků a třicet dřepů, ale natáhl jsem si břišní sval. Nesmím jít do všeho tak hrr, jak říká moje žena.

Tyhle předsevzetí. K čemu to je dobré? Huntovat si tělo hladem? Mučit se sportem? V mém věku…Tahle bajka musí mít jen jediné mravní ponaučení:
„Přátelé, nikdy, ale opravdu nikdy nelezte na váhu!“
A po Vánocích teprve ne!

===============================================================

Pa, pa, du - a jen špitnu: tomuto blábolu už bude rok, co jsem tohle sepsul, pardon sepsal, a víte kde skončilo mé předsevzetí a kolik kilo jsme na váhu přihodil???
No, i kdybych to zaokrouhlil na celé( desítky kilogramů ) a to směrem dolů, tak by onen výsledek byl katastrofou.Tedy katastrofou,pro moji figuru, můj šatník a mé sebevědomí.
Zvláště, na mé sebevědomí, mělo mé předsevzetí, devastující účinek.Proto vám mí přátelé, mí čtenářové, chci dát jednu cennou radu – dejte si ještě dnes předsevzetí: že si na Nový rok, žádné předsevzetí nedáte!! Hlavně, co se bude týkat vaší diety, vašeho hubnutí a vztahu k jakémukoliv druhu sportu, snad vyjma k tomu televiznímu.

Jinak se na sobě dopustíte hrozného zvěrstva. Hubnout nebudete i kdybyste to mysleli vážně. Stále se budete hlídat a stále si budete nadávat, za to, že jste selhali. Každý den se budete propadat do smutku a melancholie – až skončíte jako já - smutný a rezignovaný Eman. Jsem chodící deprese – a jakej jsem byl čtverák? A včil? Jen kvůli jednoho zváženíčka na tupé, neosobní váze?! To jsou mi konce. Mi už není pomoci, kudy chodím, tudy se trápím, že jsem selhal a k tomu stále žeru! Normálně, to je snad Pavlovův reflex, to byste nevěřili, dokud jsem se množstvím snědeného jídla netrápil, tak jsem jedl, jenom kdy jsem měl hlad a od té doby, co jsem“nasadil“dietu, tak žeru vše co vidím, a ještě tak, že moc!

Už nikdy! Nikdy žádné sliby a předsevzetí!!
Řeknu to slovy pana Kodeta z filmu Pelíšky:
„Diety všech zemí, polibte mi prdel!!!!!!!!!!!!!“
A to by bylo asi tak všechno, k mému“předsevzetí“, skončilo tam, kde všechny předchozí– na smetišti dějin!!

Tak a ještě:“ šťastné a aspoň trochu veselé¨
Dobrou
EM