Paradoxní.
Paradoxy.
Moje dcera se vdala. Vzala si muže. Naštěstí….Dobrého chlapa. Dobrého. Až moc. Skoro jsem tomu nechtěl věřit. Ale fakt si ho vzala. Asi doslova.On si ji vzal taky. Dobrovolně. Aspoň to říkal. Jako je u mě zvykem, pokusil jsem se tuto skutečnost komentovat sarkasticky a vtipně. Jak jinak. U mě. Řekl jsem“že, ten kluk musel být asi moc zoufalý, že si moji dceru vzal…“. Ale nesmál se nikdo. Skoro nikdo. Já se smál moc. A ještě Pepa. Ostatní ne. Fakt ne. Nějak můj fór nedobrali. Jo, Honza, teď je to můj zeť, se smál taky. Ale nějak stydlivě. A ne dlouho.A stále se koukal po mé dceři. Jestli jako může. Se může smát. Moje dcera se nesmála vůbec a zpražila nás oba pohledem. Zdrcujícím, by řekl klasik. Ale vzali se a jsou šťastní, takže je vše dobré. A bude.Znáte to? Se všechno nějak urovná.
Dělám si srandu. Teď. Já se teď směji a taky jsem byl někdy zoufalý. Kdysi. Že si mě třeba nikdo nevezme. Nikdy. Že mě žádná nebude chtít. Je to dávno, ale dost mě to ničilo. Jsem myslel, že žádná nemůže být tak zoufalá, aby si mě vzala. Za muže. A že bych tenkrát bral všechno. Ale nebylo koho. To byl děs. A pak? Si mě jedna vzala. A pak druhá. A pak zase jiná. A ještě jiná. To byla jízda. Tak vidíte aspoň, co je paradox. To je on. Paradox. Jako že nejprve jsem byl nešťastný. No a pak jsem byl šťastný. A pak jsem byl zase nešťastný. Paradox. A teď“su šťastné“. Jak by řekl Franta Venclovský. Ten co přeplaval kanál La Manche a pak řekl „já su tak šťastné…“. Tak to jsem teď já. Ale nejsem takový stále. To byste si mysleli, že to není ani možné.Být stále šťastný. A taky mi to doktor, co ho mám na hlavu říkal, ať nejsem stále šťastný, že to není dobré.
Někdy je to“na bednu“. Fakt složité. Tyhle paradoxy.To je těžké. Dát si vše do souvislosti. Třeba, jak jsou ty zážitky s mým prvním a posledním sexem. První byl tak dávno, že už si na něj vůbec nepamatuji. No a poslední… byl taky tak dávno, že už vlastně nevím kdy? S kým ano. Ale kdy? No nic. To já, že to je jen jako ten paradox. Tak to je taky on. Paradox. První sex nevzpomínám, poslední doufám, že ještě zažiji. Že ještě nějaký bude. Takže, jsa ve vzpomínkách žiji očekáváním. Nevadí. Sex je dobrý. Fakt. Nevím jestli se mnou. Raději jsem se nikdy moc neptal. Ale myslím si, že jo. Někdy mám sexistické řeči. Někdy dost. Někdy jsem s tím trapný. Říká to ta „moje“. Ale já rád dělám humor. Opravdu ho rád dělám. Ho i umím. Směji se, když se mi fór povede. Někdy se smějí i ostatní. Ale někdy si vyměňují pohledy. Jako když jsem řekl“že, musel být moc zoufalý…“.No nic, to už jsem psal. A takové vtipy já stále trousím. Kudy chodím tudy trousím…to byl taky fór. Jste si možná všimli. A paradox je, že se někdy nikdo nesměje. Ale když se mi vtip opravdu povede, tak ho řeknu i několikrát. Třeba pointu. Ale to se pak už taky nikdo moc nesměje. Já ano. Ale fakt mě štve, jak se snažím a třeba nic. A mám i takový pocit, že bych neměl furt tlačit na pilu. Ale to já moc nepoznám. Kdy nemám tlačit. Na pilu. A jestli je to vhodné. A před kým. A s kým. A pak se i stydím. Je mi trapně. A humor je v čudu a já koukám, jako že nejsem. A vidím, jak si lidi vyměňují pohledy. A někdy se útrpně dívají na tu „moji“. A ona se pak dívá vztekle. Na mě. Dost vztekle. A já, že plácnu něco na odlehčení. A třeba někoho urazím. A to už je vůbec mega trapas. Jako když jsem říkal, že „ženské nad devadesát kilo, by měly nosit vyřazené nádražácké uniformy“ a tam seděla šéfová mé ženy. A ta má tak sto třicet. Kilo. Sto třicet. No tak to jsem schytal. Ta moje mě hnala!
A pak jsem pili a dost. Na večírku. A tam ten můj vtip zopakovala a se smáli všichni. A všemu. A pořád. A to už mi bylo divné, že se smáli i tomu, co evidentně nebylo vtipné. Paradox. To je taky paradox. Jakmile se „prdli“chlastem, tak řvali smíchy i nad takovými“fóry“, jako“že máš mouchu na nose“. Tak to řvali všichni, až hýkali. Sem tam žádnou mouchu neměl! Paradox. Že jo? Ale já mám humor rád. A sex taky. Ale humor můžu dělat sám. Sex ne. Vlastně taky. Ale není to ono. Teda nevím. Bylo to tak dávno…
Sem si říkal, že vám popíšu, co je to paradox a že to bude vtipné. Tak jsem to popsal. A je to vtipné? Nevím. Já bych to tak moc neřešil.“ Paradox jsem prý já“, řekla kdysi jedna z mých bývalých. Se ji to taky povedlo. Neměla to se mnou lehké. A která měla? Že jo? A já s nimi? Tak to už vůbec není žádná sranda. Sem si první myslel, že si mě žádná nevezme, že žádná nebude tak zoufalá a pak jsem by zoufalý já. Že si mě vzala…ha, ha. To byl taky vtip. Ale to jste asi poznali sami, že?
Ale určitě jsou to i paradoxy. Si myslíte, že se nikdy nedočkáte. A pak se dočkáte a ptáte se“a to je všechno“? Tohle to? A kvůli tomu jsem byl nešťastný? A zoufalý? Třeba kvůli sexu. A pak? Paradox. „To je všechno?“Na to existuje taky fór : Když je čím, není s kým a když je s kým, tak už není čím…? Chápete, jo? Jako, že když jsem mladý, tak že se za ženskýma honím a oni se mi snaží zdrhnout - a když jsem starý a už jako nemůžu, tak mi říkají, že jsem zajímavý a že by to nebylo marné. Nány! Třeba na té svatbě mi jedna říkala“strejdo, ty ses mi líbil vždycky, už když jsem byla malá“. A já na to“Káčo, a proč jsi to neřekla dřív??!!“ Se to ani neříká. Tak starému chlapovi. To měla říct před třiceti roky. No, dejme tomu, třeba před dvaceti. Ale teď?? Bych ji nejraděj…no nic. Dám tam ještě jeden notoricky známý. Ale do psaní o paradoxech zapadne:
„Tak co?“
„Tak nic“
„Tak slez“.
„Tak jo……..“
Vidíte, že umím. Být vtipný. A ne, že jsme furt trapný. Že když něco řeknu, tak je to buď hovadina nebo vykopávka. Si to má vymýšlet sama. Ta“moje“. Ale to mě raději bude kritizovat. Ta“moje“ a teď i má dcera. Co si vzala Honzu. Jak se mohl a zároveň nemohl smát fórům pro ženáče. Tak už mu to začalo. Stále stejné to je. A bude! Teď už bude jenom trapný a nudný. A dcerunku bude bolet hlava. Její mámu taky bolela. Často. Proč to tak funguje? A když to řeknu, tak se na mě tváří, jako na zvrhlíka. Obě. Ta“moje“ i moje dcera. Jsem věděl, že když budu psát o paradoxech, že u toho jejich bolení hlavy skončím. Když čumí na ty svoje seriály, tak se můžou dívat do noci. Nebo s kámoškama na drbech. Ale běda, když na ně nastoupíte. Neomylně je postihne migréna. To je epidemie. Tahle migréna. To funguje brutálněji, než prasečí chřipka. Se divím, kolik žen že to má? A žádná na to neumřela… Se divím. A že se to nedá očkovat? A léčit? A vyléčit?! Paradox. Cítíte to? Samý paradox.
Snad abych to nabral k závěru. Nebo z těch paradoxů nevylezu. A rozhážu si to u všech. Jako bych už nebyl všude za magora. A kverulanta. Ani nevím, proč zrovna já?? Vždyť ostatní nejsou jiní. Jen jsou připosranější. Já ne. Ale pak jsem za magora. Jo a taky za toho kverulanta. Ale to jsem už říkal. Tak chtěl jsem to něčím vtipným uzavřít, ale na nic vtipného si nevzpomenu. To je paradox. Já a nevzpomenu si na nic veselého. Tak nic.
Tak dobrou
EM
