Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Přišlo to na mě.

 

Přišlo to na mě. Na mě to často přichází. Velmi často! Jak stárnu, tak je to čím dál častější. Znáte to – prostata…To je mrcha. Přišlo to na mě. Měl jsme plný měchýř a tak jsem utíkal k nejbližší toaletě. Normálně tak úzkostlivý nejsem, vysypu to kdekoliv,  ale teď jsem byl na Hlavním nádraží tak honem na záchod. Nechtěl jsem jim znečišťovat exteriér, i když co si budeme povídat, o moc více už bych ho neznečistil. Přišlo to na mě a tak jsem vletěl na WC. Hodím dámě za okýnkem dvě káčé a že jako jdu dále.

Bába povídá: „deset“.

„Čeho deset?“ ptám se já.

„No deset mi dejte a pustím vás dál!“

„Jakých deset? Já se nechci ubytovat, já se potřebuji vycikat:“

Bába se na mne skrz okýnka dívala studeným rybím pohledem a vložila si na vidličce kus tlačenky mezi masité rty. „Deset korun“ povysvětlila. A já měl za to, že si ze mne dělá srandu.

„Milá paní“, dusil jsme se „víte jak dlouho musím dělat na deset korun???“

Cítil jsme, že mi měchýř exploduje. Ovšem zároveň jsme cítil, že exploduji já!

„Deset korun. Tady to máte napsaný“, odvětilo to velmi milé děvče. Sice“milé děvče“byla naposledy mezi dvěma válkami ale stála si za svým jako skála. Chtěl jsem ji pomočit okýnko, ale moc bych si nepomohl. Mříž od hajzlu byla na tlačítko a to tlačítko bylo v kukani té báby!

„To přece nedám! To ji nemůžu dát!! To je nehoráznost!!!“řvalo to ve mně. Dal jsem ji to.A rád. Mých deset korun, tak tvrdě vydřených změnilo majitele a já si ulevil. Uf…Jinak bych prasknul. Měchýř už byl nadoraz. Matróna obdržela svých deset korun, lhostejně přežvykujíc vepřové dobroty mě pustila dovnitř a zmáčkla, tolik vytoužené tlačítko. Bába jedna!!

 

Bohužel to nebyla poslední zkušenost s kulturou naších toalet a jejich strážkyň. Opět to na mě přišlo. O týden později. Tentokrát nutkání k vyprázdnění. Doufal jsem, že to vydržím do vlaku. Jenže představa té neuvěřitelně ušpiněné a od fekálií zašpiněné mísy ve vlaku a tradiční zpoždění spoje mě přinutili, vstoupit do ringu znovu. Přistoupil jsem k okýnku pevně rozhodnut, že mých drahocenných deset korun i nyní obohatí tu mohutnou nadsamici. Ta hříčka přírody i nyní žrala pochutiny v odporném odéru z hajzlu. Drtila větrník a nevzrušeně ode mě , tak těžce vydělané peníze přijala. Řekl jsem jí, že chci kabinku a dostal klíč a deset centimetrů papíru! Deset centimetrů!! Koukal jsem nevěřícně na ten příděl a upozornil dámu, že čelo si osušit nepotřebuji, že se potřebuji očistit po výkonu. Znechucena na mne pohlédla, odmotala ještě asi  sedm centimetrů a měla mě za vyřízeného. Vyřízeny jsem byl. Držel jsem ve zpocené dlani sedmnáct centimetrů, tenkého, lesklého Haramasanu a uvnitř jsem pěnil! Dusil jsem se ve vlastní šťávě. Pokusil jsem se jí přesvědčit“ať mi jde ukázat, jak by se s takovým cárem vytřela“, ale nevzrušeně žvýkala dál a nevšímala si mě. Dívala se na mě, jako by to dávala ze svého a já jsem ji byl ukradený. Vzdal jsem to. Musel bych zdemolovat onu kukaň a za to mi ta bába nestála.  Výkon a následnou očistu popisovat nebudu. Asi tenhle cintát čtou i osoby s útlocitnější povahou a zvýšenou představivostí a tak je nechci mít na svědomí. Přemýšlel jsem nad tím, jak si asi naší předkové s oním problémem poradili? No, ze studia historie vím, že k onomu úkonu prý používali malá koťátka nebo malé kachničky. Kachňátka prý radši, mají totiž takovou, jakoby ochmýřenou srst. Hebkou… Takže po výkonu ve výsernici (tak těm místnostem říkali, prostě popadli kotě nebo kachně a …………….). Já je po ruce neměl. Bohužel. Je to barbarské a nemá se to. Ale přátelé, kdyby to kotě bylo po ruce…

 

Tyhle případy z naších toalet, to je obraz Střední Evropy nového tisíciletí. Trable s toaletami mám všude, většinou je jich málo a na místech, kde je nepotřebuji. A když už jsou, tak tam sedí tyhle hajzlbáby a to je dílo!

 

Tahle mě už pumpla o dvacet korun a způsobila mi silnou psychickou újmu. Sedmnáct centimetrů – to by mě zajímalo, jak by ona…Vracel jsem se kolem a přemýšlel, že tu bábu napadnu. Jenže, je to monstrum, má tak sto třicet kilo a hustý knír pod nosem. Ta by si se mnou chvilku házela a jakej jsem byl. To je hrozný pocit, že ani v tak intimní oblasti není nikdo, kdo by chápal. Zvíře jedno! Fakt mě namíchla. Hned jsem si řekl, že se ji pomstím a stane se nedílnou součástí světové literatury. Tak tady to má! Bába!!

 

Takže to je tak všechno. Že by se mi ulevilo, to tedy ne. Teď se bojím, kdy a kde to na mě přijde a která si mě takhle vychutná. Stejně by mě zajímalo, co s tím papírem dělá. Žrát ho nežere. Cpe se stále ovarem nebo zákuskami. V odéru čpavku a chloru se může dobrotami zalknout. Taky asi taky jistý druh vyšinutosti. Brr

 

Tož tak, tak dobrou a snad jsem vám chuť nezkazil, na takový větrníček nebo ovárek…

 

Pa

Eman

www.emanmarecek.estranky.cz