Vyznej pravdu!!
Vyznej pravdu!!!
Ležel jsem zpocený a zmučený na otepi slámy. Rozdrcené tělo se chvělo v bolesti a horečce. A zase a znovu přicházeli a poroučeli:
„Vyznej pravdu!“
„Chceme slyšet pravdu!!“
„Nic než pravdu!!!“
Ale – jakou pravdu?? Vše už jsem jim přiznal! Už minule a předminule! Hned na začátku – když mě sem dovlekli, svázal mi ruce kat za zády a vytáhnul mě ke stropu! Neuvěřitelná bolest!! A škubal a škubal! Pak jsem se probral na téhle smrduté otepi. Nade mnou ta zrůda v komži a hned – ať se přiznám! Že chtějí abych: „vyznal pravdu“!! Nevěděl jsem – co chtějí, ale věděl jsem - co nechci já! Už nikdy takovou bolest!! Ptal jsem se – cože mám vyznat? Čeho jsem se dopustil?? Nezajímali je moje otázky – položili mě na žebřík – svázali a moje tělo natáhli! Skučel jsem. Prosil jsem. Proklínal! Vyl. Nevěda- čeho jsem se hrozného dopustil?! Kat na moje nářky nedal! Rožhavené železo mi na bok na moje napnuté tělo položil!! Šílel jsem bolestí! Řval jsem!! A oni??? – nic! Nic! Jen abych se přiznal!
„Přiznám! Přiznávám!! Ke všemu se doznávám!!! Ke všemu – k čemu chcete!!“ ………. „ke všemu“…!!“ A pak okolo mé kobky nesli mršinu pacholka Jíry! Smáli se tomu, když jeho zmučené tělo smýkali pryč – a bavili se – že „Jírovi jeho Pán pomohl“l! Že jej zahubil – aby ho Jíra nevyzradil! Lucifera! Antikrista! Ďábla! Že si pro něj přišel! To bylo tehdy, kdy mi došlo, proč tu jsem a co ode mne chtějí!? Zlomili mě daleko dříve, než jsem se: „přiznal“. Když jsem Jíru uviděl – pochopil jsem, že nemám naději! Žádnou naději! Pak jsem doznal vše!! Vše….
Chtěli jména. Udal jsem je! Všechny jsem udal! Všechny! I moji Andělu jsem udal! I Marušku… dcerku moji nevinou. Včera ji to prase v bílém hábitu, před mýma očima znásilňovalo! Dominikán!! Pes Boží si říká a včera se smál a prznil moji dcerku… Bože!!! Plakal jsem. Prosil. Maruška plakala taky…. Pak už ne. Lhostejně se dívala do stropu - když to tučné prase nad ní vrcholilo… Přiznal jsem se. Vyznal „pravdu“. Udal!! Potom už všechny! I rychtáře. I Ludvíka jeho syna! I mlynářku!! Všechny!!
Doznal jsem. S černým kozlem, že jsem tančil a chlastal a žral hostie a smilnil!! I moje žena tančila! Žrala! Chlastala! …… a? A smilnila! I Maruška! Všichni! A na tom chci umřít!! Přiznávám!! Slyšíte!!! Smáli se. Kat a jeho pacholci. Ještě než mě dovlekli před „vyšetřujícího soudce“… smáli se! Bavili se moji bolestí. Tím, že jsem se „přiznal“. Smáli se a vyprávěli – jak prznili Marušku. Andělku… co s nimi všechno dělali! Věděli, že mě dorazí! Už nebylo kam – ale srazili! Pak se tvářili „vážně“! I „soudce“ se tvářil vážně! A vážně se mě ptal – jestli jsem ve spojení se svým černým pánem? Zda moje Andělka měla svého galána? A jak vypadal? Jestli jsme se zřekli Krista pána a klaněli satanovi?? Už jsem věděl, co musím říkat. Co chtějí slyšet! A koho mám označit, aby byli spokojeni. Hm. Už jsem věděl…. Bože – jsi li – odpusť mi mé hříchy!! Ach Bože!!!
Nenechali mě umřít. Zatím ne. Marušku ano. Děťátko moje. Dcerku spanilou! Nevinnou… Komu ona co udělala? Proč ona??!! Bože – ty se na to můžeš dívat? Bože!! A Andělku?! Andělku - tu zabíjet nemuseli. Zabila se sama. Utekla jim! Neodpustili ji. Na hranici její mrtvou schránu vložili! Jako čarodějku spálili! – mě ne. Musel jsem je poprosit za odpuštění a přisahat, že v Boha budu věřit! Jediného! Spravedlivého….
A tak věřím… když to chtějí. Vleču se žitím. V kacířském hábitu je mi dáno chodit. Lidi se mi posmívají. I kamenem hodí. Spravedliví… Jsou mi lhostejní. Všichni. „ Blahoslavení slabí duchem – neboť i jejich je Království nebeské“…. Oni doň stoupí… mi prý bude zapovězeno. Jen, když prý budu „vroucí ve víře“, a budu se dostatečně kát – tak, že i já – do Království nebeského… Ne, nechci do „jejich“ království! Chci za Maruškou!! Za Andělkou… promiňte, je mi nějak smutno….
Dobrou
Emanuel
P.S. „Otče, otče – proč jsi mě opustil?!“
Více na: www.emanmarecek.estranky.cz