Rodná hrouda.
/družstevní lyrika/
Byl podzim. Ospalé slunce v mlžném oparu. Stromy se zbarvili do žluti i hnědi podzimu. Vzduch jiskřil první jinovatkou. Nad ospalým krajem se tiše vznášela demence. Vzduch jiskřil námrazou a tupý dav lidí, z krajiny pod horami, snášel produkty polí svých do stodol a zásobáren. Idiot kam se podíváš. Co nevypěstovali, to ukradli. Kraj mlékem a strdím oplývající, nyní drancováním zpustlý. Zemský ráj to napohled, vpravo hleď a vlevo hleď …
Můj rodný kraj. Kraj majestátných hor, hlubokých údolí, horských pasek, zurčících bystřin a notorických alkoholiků. Ta sbírka lidských podlostí se s dojemnou pílí, snažila zásobit na dlouhou zimu. Ovar a jelita pro vyvolené. Hužva a oukrop pro chudé. Pálenka co chléb nás vezdejší. Zásob nikdy neměli dost a co nevypěstovali, to na družstevním nakradli. Sousedí mojí milí…banda zlodějská.
Můj soused, který s dojemnou pravidelností, prováděl sobotní výmlat své ženy a svých dětí. Nikdy a nikdo ho neviděl střízlivého. S nostalgií také musím vzpomenout na souseda z druhého konce našeho úhoru, taktéž notorického, v tomto případě udavače, jenž nás postupně poslal všechny do výkonu trestu, včetně starosty, i když toho vlastně nemusel – Maruška souhlasila, bohužel jí bylo teprve třináct…Odpustil jsem jim. Byli už takoví, a jiní být ani nemohli, neboť nezdědíš jen majetek, ale i zvyky a obyčeje a chlast a podlost se zde dědí. Geny neošálíš. Ti lidé nevědí co činí, zato to činí rádi: Rádi souloží. Rádi pijí. Rádi žerou. Rádi se nemají. Rádi se perou. Rádi se udají. Radosti plní obyvatelé pasek a salašů..
Vidím je jako dnes, jen dnes jako průvod podivně se šklebících, křiváctvím a podlostí postižených bytostí. Co tvář, to maska, co bytost, to kreatura.Karneval. Rej masek. Též zvaný masopust. Ještě než mi milosrdný závoj času zahalí mou paměť do nevědomosti a zapomnění, zavřu oči, bych vzpomněl na ono defilé šklebu a přetvářky. Maškary. Jdou mi tak známí a nezapomenutelní. Jde ta čeládka malosti a hňupství. Ten průvod neuvěřitelně pozohýbaných skřetů. Jsou tam všichni. Traviči psů a vrazi mláďat. Klepna z profese i její slepičí kamarádky. Držgrešle v objetí s lakomcem. Ejhle i jeden spravedlivý by se našel. Je to ale, jen a pouze obecní blázen Vincek. Vincek? Jak se mu všichni rádi smáli a jak ho uboze ponižovali. Natáhli dlaň s chlebem – šáhneš po něm a praští tě bičem. Baví se celá vesnice. Utahovat si z chudáka, toť zábava naobědvaných hňupů! Jak lidské, chce se mi dodat s klasikem.
Závist co hnací motor. Úsměv kterému neradno věřit. Kostelní báby sehnuté k modlitbě…a odpusť nám naše viny…Není co odpouštět, těm kteří nevědí co činí. Velebný pán, rozhřešení dá. Vždyť ho nic nestojí. Pokrytec na kolenou a jen co chrám páně opustí, již závidí, již mamon počítá A nezná slitování. Jen se sebou. Jen pro sebe! Masky se míhají, jedna za druhou, masky s kterých i po létech jde strach. Nevěř a uvěříš li, za vyučenou dostaneš. Dostal jsem mockrát, dobře mi tak!
Na vesnici se snášel soumrak. Rolniček zvonění a blízkost svatvečera. Třpytí se sníh a sedlák jede na saních. Sedlák co šmelil a šidil, večerem se žene. Tučný a blahobytný. Tlama a pysk. Lhostejný k hladu a zimě ubohých. Jednou ho Vincek přibodne vidlemi k vratům, a budou tomu říkat revoluce. Ještě ten čas spravedlivých nenastal, ještě si bere vše. Vše mu přece patří. I milou kočího si vezme. Hrubě a nelidsky, neboť takový už je. Prý má být zticha a pánovi posloužit, který se o ní stará a její blaho prý mu nedá spát. Takový hrubec, hlupců z nadbytku král.
Dnes jsou mi lhostejní, jejich je to svět, i oni budou odměněni, neboť“blahoslaveni budou chudí duchem, neboť i jejich je království nebeské...Je dnes doba jiná, moderní a na víru otců nedbající. Moderní dobu prý dnes máme na staré časy nevzpomínáme. Dobře nám tak! Kam táhnou se lesy hraběte Gera? Jak tady stály kdys, tak i dnes zde stále stojí, jen jiná čeládka, jen jiní páni se zde naparují. Tam kde se pásla stáda ovcí, krav a koz, tam dnes golfová hřiště leží. Páni se vyměnili a dnes zde jiný šrot žije, nestojí mi, ani za pár slov – smutná a stále stejná je ta melodie.. Moderní doba a bydlíme dnes pod vrcholy, barevnost bazénů a asfaltu království. Ohyzdné domy těch co mají. V těch kopcích dřevěnici nehledej, ta byla na prodej a tak teď jinou módu tady máme. Plastových krás a nevkus na příděl. A to je ta krásná země, země Česká, samý hnůj…
Odpustí mi snad příkrý tón, ten který jako já vidí. Krajinu prodali jsme, vyměnili lidi. Však nadutost, ta jen tak nezmizí. Noví jsou lidé, však pro mě necizí. Sedláka nepotkáš a co je mi po nich. Po nich neteskním já. Stejně to hamoun byl. Snad hlupák, co já vím? Jsem možná cynik, však nemluvím tak z cesty, jak by se mohlo zdát. Kdo má tu zkušenost mít, než ten kdo zde žil a kdysi rád.
Maškary snadno demaskuješ – hamoun, lhář a pokrytec, to je přec jednoduché, nikdo jiný zde stejně nežije. Kde odešli ti spravedliví? Nikde. Nikdy zde nežili. To jen báje a mýty jsme si o nich vytvořili. Co tahle zem zde leží a praotec zde svoje bohy položil, žije zde stejná svoloč, dnes jak kdysi, jen dnes je všechno, nějak na úvěr. Počítat umíme, to jsme se naučili, spočteno nám bude, až čas náš se naplní. Teď ještě jdeme, matka vedle masky, veselý mládenec, než bude uloven. Ta jenž ho uloví, pak pozdě bude litovat. Maškary jdou a škleb mi tuhne v tvář, jsem jednou z nich, těch masek hloupých král!. A běda mi, ještě jednou běda! Mě baví o tom ještě psát, však píši samý blábol a žvást a z toho psaní setba smutná - a všude jen tak hrozný smrad …to peklo voní po víře. I Dante by se bavil, i dnes je vše tak stejné, jako bylo za něj, je to skoro k nevíře, však díra smrdí, smrdí po síře….
Dnes nových lidí, úspěšných a dravých čas nastal. Prostě, čas těch pravých. Už to nejsou ty tlamy pitím a demencí zničené, dnes nové plémě z České země je zrozené. Budují a podnikají, a všichni vespolek nás rádi mají. Všichni se teď máme skvěle a nikdy nikdo, si je nedovolíme poslat“do prdele!
Co ještě dodat, mojí milí? Byla to pohádka, bajka, či zpráva o době? Nuže ukončeme to alespoň pohádkově:
A zazvonil zvonec a pohádky je konec!
Konec??
He, he, he………………….
Dobrou
EM