Loni jsme začal hubnout. Letos vypadám jak pytel sádla. A to je tak asi všechno…..
( docela krátká povídka…není liž pravda?)
Ono by to stačilo a byl by v tom i vtip, pokud by to nebyla děsivá skutečnost. Ale protože si myslím, že podobná muka zažívá větší část, naší blahobytné společnosti, tak své trápení popíšu v širším, zato vtipnějším, ale hlavně výmluvnějším duchu…Tak tedy:
Pytel sádla.
Rok se s rokem sešel. Loni o tom čase jsme na tomto místě psal o svých problémech s váhou. Pardon, s nadváhou. Rok s rokem se sešel a já se s váhou rval! Jenže… Bohužel i nadváhu už jsme nechal výrazně za sebou, a posunul se do kategorie, které v silových sportech, trefně nazývají „bez rozdílu vah…“. Ano, to už je v případech, pro které váhy neexistují. Snad znáte takové ty závodníky styl sumo apod.. Tak, do téhle kategorie včil patřím. Po roční dietě! Celý minulý rok jsme držel dietu, a ještě se ji držím. Ona už mě dávno opustila…Mrcha jedna nevěrná. Rok se s váhou peru. A teď je ze mě mamut!
To je k zbláznění. Hubnu kudy chodím a mozol roste, jako z vody. Kdyby tak rostlo moje konto, tak si koupím Dubaj. Hm, to byl samozřejmě vtip. Co bych měl z Dubaje, že? Mě by stačilo, kdybych byl zase mladý, krásný a hubený! Sice Andělka „vtipně“dodala, že ani jedno jsem přece nikdy nebyl, ale v tom případě nevím, co na mě viděla a proč mi svojí kuchyní, takto bestiálně zničila postavu?!
Celý rok na sobě makám. Nejím. Posiluji. Andělka, by to mohla klidně potvrdit…kdyby chtěla. Ovšem, ona nechce! A navíc - ona moji obranu ještě navíc, nemilosrdně rozbíjí, řka, že opravdu možná nejím, že spíše žeru, a posilovat, že mě viděla celý rok, jen s dálkovým ovládačem. To je dýka do zad! „I voni pane Brut?!“, už kdysi zvolal legendární Gaius Julius a teď jsme ji koupil i já. Brutální a nelítostný útok. Chtěl jsem ji říct, že se přece tak snažím, ale copak by ona mohla pochopit tu křehkou duši a její muka, v tak mohutném těle? Raději jsme si ještě naložil toho originálního Sachru, co ho Andělka umí tak skvěle napodobit!
Já vím, že pokud vám budu opět psát v tomhle duchu, jak se rvu s váhou, pardon nadváhou, a jak se stále zakrmuji, tak že budete pochybovat o mé inteligenci, a mít mě za nenažraného dementa! A že jsem v podobném duchu psal už loni tak je to téma vytěžené a obehrané. Jenže! Přátelé mojí poslední, kdybych já opravdu upřímně netoužil být znovu štíhlý. Anebo, alespoň méně tučný. Ale jak toho dosáhnout s Andělem v patách?!! A kdyby nebyla ještě tak jízlívá a škodolibá. Prvně mi říká, že mám mozol a že kynu, a pak tam servíruje koláčky a šlehačky a omáčky a sra..., pardon - strapačky! A navíc neodpustí si kritiku něčeho, na čem má větší zásluhu něž já. Stále ji říkám“Hubnu!“. „Nejim!“ A ona jako by měla něco se sluchem( když se ovšem s chlapama domlouvám šeptem, na záchodě do telefonu, že zajdem „na jedno“, tak to slyší jako rys), ale když jí říkám nahlas a často, co by mi prospělo, tak ona hned nato hlásí, že“jdu do obchodu, mám ti tam něco koupit? Máš na něco chuť??“ a ve mně to řve:“Nemám!“ „Nekupuj!!“ „Nežeru!!!“ A jak myslíte, že to dopadne?? No jistě – jen co sundá mošnu z ruky, už slyším:“koupila jsem ti kuřátkový salátek“. „A měli vypečené rohlíčky!!“ a „Vzala jsem ti ty povidlové taštičky!!!“ a ještě nemilosrdně dodá: „co máš tak rád……………“. No a to je tak asi všechno. Pak bojujte. Váha není takovým nepřítelem, jako milující a na můj břich neustálé myslící Anděl. Tohle by prohrál i Bolt a ne tak křehká a zranitelná bytost, jakou jsem já…
Já už se zadýchám i při tom ťukání do klávesnice a Andělka už zase“kouzlí“ v kuchyni. Asi si zase s holkami poslali recept. Takovéto psaníčko od Ivanky, Alenky, Soničky a jiných krasavic, které vždy začíná:“Andělko, to musíte zkusit! To bude Emánkovi chutnat!!“. No jistě že chutná! Emankovi!! Jen Emánka než obejdete, tak to chvilku trvá. Emánek nám totiž trošíčku narostl. Emánkovi Andělka všije další klín do kalhot a vymění opasek za kšandy!! To jsou konce! Emánků…A pak naservíruje kuřecí roládu se šípkovou omáčkou a“se šesti? Nebo raději osmi??“ – Nezabili byste ji??? Museli by mě osvobodit!!! A Andělka sama obědvá pramenitou vodu a spásá salát z pampelišek – protože“drží dietu“ a na léto musí“zhubnout do plavek!“ Na mě už plavky nekoupíme a i kdyby byly – kdepak bych si je asi vyzkoušel, když už ani do kabinky nevlezu?!
Nevím proč, čím více hubnu, tím více mi chutná? A všechny čivy v mém těle na mém apetitu pracují a stále mi vysílají milióny signálů! A že prakticky není smysl, který by vám chuť nevytvářel. Vezměte – čich - voní to z kuchyně k zbláznění, sluch – už jak tam zase něco naklepává, tak já začnu slinit, chuť – tak tam je to jasné, kvůli těch pohárků na jazyku, chodí po světě tlupa monster mého typu, hmat – no dalo by se diskutovat, ale když máte buchtičku mezi prsty…no nic, sami si to zodpovězte. No a zapomněl jsem na poslední – vid, ale i zde je logicky dovoditelné a Pavlovovým experimentem prokazatelné, oči jsou panděra brána! Tohle nemá cenu. Co zmůže, proti všem těmto podnětům, jeden malý opuštěný Eman?! Opuštěný sice moc nejsem, ale já to myslel v tom smyslu, že jsem opuštěný všemi( a hlavně“světlem mých očí“)v mé snaze o úbytek kilogramů. Já vám ani nevím, ale čím více se snažím, čím více myslím( tedy na hubnutí), tím více kynu. Asi jak tak myslím, tak se moc soustředím na jedno, a abych z toho soustředění nebyl nervózní a podrážděný, tak si rozbalím čokoládičku…
Žrádlo! Jako jediný smysl lidské existence! Jak řekl už kdysi Descartes:
„Žeru, tudíž jsem!“
Tak tohle krédo teď naplňuji vrchovatě. A pak bojuji s váhou. Dává vám to smysl? A kdybych v tom byl sám – ale, přece i vy máte taky podobné trable. I ta“moje Tinka“, dcera – co vypadá jak oteklá niť, váží už teď tak málo, že ji naše váha vůbec nezregistruje, když se na ní postaví. Bodejž by ji taky zaznamenala, když má trénink s vážením takového tělesa, jakým jsem já…A i tahle mumie drží dietu!! A chce vážit ještě méně. To už je snad trestné? Nechápu. Já vážit podle tabulek, tak se nacpu!! I když, já se cpu i když jsem mimo tabulek….
Takže – všichni v tom jedeme! A všichni kyneme!!
“A vy jste nám taky od loňska přibrala, milostivá…“, to abyste se tady moc nad popisem mých trablů nebavila. Já vím, že se taky trápíte, taky hladovíte, taky se držíte…a pak? Přiberete i ze vzduchu! Alespoň takový máte pocit?! Ale co? Co platno - máme se mučit? Sníst list salátu a běžet ho vyzvracet? Okolo cukrárny chodit se sklopenou hlavou? Ale ne! Znám spoustu velmi milých, vtipných a veselých lidí, co jsou velmi tlustí a přitom báječní, namátkou: Sáša Rašilov, Helenka Růžičková, já…a mnoho dalších. A spoustu nepříjemných, vzteklých, zamindrákovaných vychrtlíku, kteří nám otravují vzduch a jdou nám na nervy!!
Takže, vyvodím z toho logický závěr: kašleme na dietu.
„Anděli, nos na stůl!“
V jednom z mých mnoha žaludků zrovna začalo velmi kručet. Je třeba mě zakrmit. Takže to sem hrň a já se oddám orgiím. Bude jízda! Jako ve filmu o žrádle. „Velká žranice“, se jmenoval ten film. A byl perfektní. Čtyři kamarádi a jejich děvčata se rozhodli spáchat sebevraždu. Z nadbytku: ujedli se k smrti! Ten film byl naprosto originální. Naprosto geniální. Naprosto nechutný. A naprosto přesný! Není nic krásnějšího( snad po smrti při sexu se šestnáctiletou nymfomankou – ale tuhle smrt už určitě nezažiji, ne že by Andělka byla až tak proti, spíše nevím, co by se mnou, ona nymfomanka dělala?..?..! – nejspíše by umřela ona…nudou). Ale užrat se k smrti. Umřít na přemíru chutí a zahlcen, všemi dobrotami světa – to musí být jízda. Žral bych, až bych prasknul! Žůžo! Jen ten úklid po oné sebevraždě by byl asi jen pro silné nátury, ale jinak? Jako styl smrti?! Znáte lepší? Vy nejspíše ne…jste totiž zaprdění maloměšťáci, vy nezahynete slastí, upracujete se v honbě za mamonem, zahltíte se penězi, puknete závistí. Slast vám nic neříká! To my znalci života…žereme a žereme…
Jdu si dát něco lehkého … něco malinkého … drobně si zobnu….sice to zase bude řečí, ráno od Anděla, že jsme sežral nedělní oběd v sobotu v noci … i s desertem … a pro čtyři lidi…hm,tyhle kecy … mám já tohle zapotřebí?!
Tak dobrou
Emánek Otesánek.