Zašel jsem.
Zašel jsem v úterý,
v úterý na hřbitov,
bych si tam vyhledal,
vyhledal sobě rov.
V sobotu navečer,
už mě snad Andělka hledá,
týden zde trávím,
bez sexu, bez oběda.
Domu nechce se,
s mrtvými, dobře je.
Bez hluku, bez hesel,
raději tady sedím
Samoten, nevesel,
do prázdnoty hledím….
V půlnoci nabídnout,
přichází Máňa svoje vnady…
Marie, co už je rok( téměř ) mrtvá,
stěží jen uvěřit, že byla moje prvá…
Marie nedělá cavyky,
tu nebolívá hlava.
Totiž, to není žádná ta
klasická dáma.
„Modré jsou údy tvé,
no to se poddá…
Rety jsou bez krve,
ach, jaká škoda…“
Zdá se mi to?
Bdím, či sním?
Však větší hnusárnu,
stěží jen vypotím…
Andělka našla mě,
netuším zda je ráda.
Objímám nohy Marie,
a to je pro ni zrada.
Doktor byl chápavý,
prý už se s tím potkal,
kazajku, injekci jsem
od něj dostal.
Za zdi jsem ukrytý,
prý je to pro mé dobro.
Zpocen a nemytý,
hledím já skrze okno.
Marie přišla zas,
na tu je vždycky spoleh,
do lůžka s ní,
jsem šťasten uleh.
Andělka stará se,
i doktor o mé zdraví stojí.
Jen já ne a ne,
z toho sna že bych procit.
Co bude vážení,
až tady nebudeme?
Třeba své lásky zas,
u sebe ohřejeme…
Mrtví a nemrtví,
jsme vlastně trochu všichni,
Marii čechrám vlas
a padám – padám do kolíbky…
Jsem tady.
V mé verzi perverzi,
těžko se téma hledá,
jen maně vzpomenu,
jak byla máma bledá.
Když jsem ji zaťukal,
na okno či futra,
abych ji pověděl,
že ona je má mutra…
Povídám:
„mámo, já jsem tvůj potrat!“
nechtěla věřiti,
jak jsme se z lihu vykrad….
Říkám ji:
„nezlob se, nemám kde být doma“.
Potraty spalují, a to prý, trochu bolí.
Být s mámou u táty,
rány se potom zhojí…
Zmatená říkala,
„dám li si čaj či kafe“
Do telefonu vzlykala
„ono je tady – to prase…“.
Odtáhl jsme z domova,
do nehostinné džungle,
uprostřed krchova,
anebo taky jinde…
Zhnusen a bolavý,
vleču se tímto světem.
Nemastný neslaný,
Však vždy , tak trochu vesel.