Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maminka.

 

Sedávala u kamen.

Víc vrásek než radosti.

Radost měla z mála

A z mála vyžila.

Máma.

 

Kdo by s tebou měnil, mámo?

A proč?

Žít to co ty?

 

Šest dětí. Dva potraty. Třikrát rakovina.

Chlapi co tě nehladili, zato fackami nešetřili.

 Jedna máma - šest děcek.

Šest dětí jedna máma uživí, šest dětí jednu mámu ne!

 

A přesto jsem neznal šťastnějšího člověka.

„Pejsková máma“- tak ti říkali a ty jsi byla šťastná a měla jsi je ráda.

Všechny ty psí kriply a vychrtlé kočky.

Slepice, co žily deset let, i kačera, co umřel sešlostí stáří…

 

„Němé tváře, které nezradí“, jsi říkala.

Kdo tě tak hluboce zradil?

Kdo tě tak brutálně ranil?

Kdo se ti posmíval?

 

Odpustila jsi všem?

Nebylo co… neboť nevědí, co činí.

Masa hlupců a najezených nabobů,

ti chudou ženskou

v odřeném kabátu a prošlapaných botách

nedocení.

A potřebují mít pocit. Pocit nadřazenosti. Pocit úspěšnosti.

A ty jsi jim to umožnila -

mít ten pocit.

Viděli-li tě, usmívali se s uspokojením.

 

Oni - tak dokonalí. Tak bohatí. Tak najedení.

Ty - podruhyně. Hlupačka.

 

Nechme je jejich světu, mámo.

 

Odcházíš a já ti chci popřát na cestu:

„Ať tě tam všichni čekají.“

„Všichni!“

 Ta smečka psích kuriozit. Ta hromada prašivých koček!

 

Už se na tebe těší.

A já se budu těšit za vámi… i když mi děsně polezete na nervy