Linda.
Linda.
Linda byla naše kamarádka. Na Lindě nebylo nic pozoruhodného. Snad jen to,že byla svému muži nevěrná. Vlastně ani to nebylo na Lindě pozoruhodné. Více pozoruhodné bylo, že jsme její nevěru chápali. Tedy já a moje.žena. Jak to že jí moje žena u Lindy chápala, když mojí nevěru pochopit nemohla a až do rozvodu vykřikovala“jak jsi mi to mohl udělat?“ Ovšem pak už nevěru nechápala, ani u Lindy, zvláště potom, co se dozvěděla, že Linda byla nevěrná i se mnou! Dost jsem nad tím přemýšlel-proč pro špatný skutek našeho kamaráda máme pochopení a když totéž udělá někdo anonymní, tak ho prudce odsoudíme?? Je to takové vykřivené zrcadlo. Pikantní bylo, když moje žena pomáhala vytvářet alibi, již zmíněné Lindy a zamotala se do těch blábolů tak, že Lindě dělala zeď i v době když ta byla se mnou na chatě a věnovala se mému uspokojení. Samozřejmě, že si má žena myslela, že s chlapy nahazujeme pruty na rybách a překlápíme do sebe plechovky piva…tohle alibi mi paradoxně potvrzoval Lindin manžel Franta. Nádherný důkaz pokrytectví, království paroháčů jen co je pravda.
Lindu a jejího muže jsme znali dlouho. Svědčili nám na svatbě, jezdili jsme na dovolenou, pokřtili jsme si děti. Franta točil volantem a po návratu uměl vytočit i Lindu-na tancovačce a prý i v posteli, alespoň masáckým způsobem tuto svoji roli rád dával k lepšímu. Linda se už tehdy zasněně usmívala a, jak už to tak bývá, vyprazdňovala nádobu svému šéfovi a Frantovi nechávala jeho silácké řeči. O Lindiných nevěrách( bohužel při jejím apetitu musím použít množné číslo ) jsme se dozvěděli asi před pěti léty. Fandovy i naše děti se chystaly jíti do školy a tak naším ženám začal zbývat čas na tak zvanou“realizaci“, he he , docela trefný název a když si uvědomím, jak hluboko a jak vroucně se počala Linda“realizovat“. Ze začátku potřebovala jen pohlídat děti. To ještě nápadné nebylo. Pak je potřebovala pohlídat i přes noc, to už přihořívalo. No a pak si začala na Frantu otevřeně ztěžovat, že je k ní nepozorný, hrubý, že má určitě nějaké čubky na svých cestách s kterými chrápe a že ona mu to taky nedaruje a že si někoho najde… no nemusela. Už měla! Dozvěděli jsme se o místním řezníkovi a pak o místním notáři. Pak, že jede se svým nadřízeným na veletrh. A kdyby se Fanda ptal, tak ať řekneme, že spala u nás. No řekli jsme mu to. Oba!! Do očí jsem mu říkal a zastával se Lindy když si stěžoval, že doma je neuklízeno a děti že mámu dva dni neviděli.
Pak už mi to bylo trapné, ale to mě jednou Linda pozvala, jestli bych se ji nepodíval na vysavač-no a vysála mě do sucha! Inu Linda. Hned se mi lhalo lépe. A ta moje prášila a Frantu v omylu udržovala statečně a neochvějně. S Lindou to bylo fajn, nedělala drahoty a když tu moji“bolela hlava“a že jí pak bolela skoro pořád, tak to Linda zmákla za ní a mě se ani domů nechtělo. Ovšem Franta se nechal natahovat jen po nějaký čas. Jednou zase odjel na trasu a vlastně neodjel a zastavil se v noci doma. Mladému skokanovi přerazil sanici a Lindu hnal nahou nocí až k nám. Má žena jí zachránila, schovala, župan půjčila, antidepresivum poskytla-má žena byla poklad! Fakt! Za Fandou se vydala, uklidnila ho, odstěhovat mu pomohla a rozchod domluvila. Má žena byla poklad! Opravdu!!
Jen kdyby si Linda odpustila výměnu názorů se svým, teď už bývalým. Byla v ráži a tak mu seřadila všechny bejčky kteří ji obkročili, mě nevyjímaje! A ještě mu naprášila, že jsem opravdu vykonný chlap a tak jsem prý spal i s Boženou a Lídou od hajného. To nemusela. Hajný nic nevěděl a já teď nemůžu do hospody“U myslivny“!
Chvíli jsem se i na Lindu hněval, ale nenechala mě ve štychu a vyprazdňovat mě chodila i nadále, tak co?! Ta moje se mnou byla rychle hotová-stejně jako s Lindou. Ale jak to, že s Lindou dnes na kafe zajdou a o mě vykládá, že jsem jí zničil život?
A vůbec-jak to že Lindu chápala vždy. Že často vyprávěla, jak je Franta nemožný a jak to má s ním Linda těžké? Jak to příjde, že se dokázala obhrouble a lascivně bavit na téma výkonnosti místních kanečků? A kde bývala když jsem přijel z ryb a ona mi tvrdila, že spala u Marušky, protože s Mařkou šili záclony, či pekli cukroví? To jí pak obzvláště bolela hlava.
Šahám si na temeno a tuším, že ty výčnělky jsou rašící parůžky. Ale kdy jsme to té moji říkal, tak se smála odpovídala mi, že kdyby za to vzala, tak bych nebyl tak málo vyvinutý, ale že bych měl mohutné, rozložité paroží…Tak vlastně nevím, kdo komu a kdo s kým a asi všichni ze všema-ať je po iluzích a basta!!
v&nbs6 iu|���o:p>
Držíce se striktně bok po boku, značkový kočárek vedle kočárku z kosmických slitin.
Sesedávaly se v kavárnách a povalovaly v předzahrádkách cukráren. Oči přikryté brýlemi s dostatečným UV filtrem. Vedly jen hovory o NICH! O svých potomcích. O nejdokonalejších tvorech na této planetě o JEJICH dětech. Každou vteřinu, každé hnutí, každý projev života komentovaly a prožívaly. Při těchto hovorech dosahovaly orgasmu, který ze svými partnery nikdy nedosáhli. Pokud se vyskytovali jejich mužské polovičky někde poblíž, seděli většinou tito ťulpasové zticha a povoleno měli mluvit, jen o jejich potomkovi. Pokud se tito nešťastníci shlukli ve větším množství, probírali sami své potomstvo, nebo se maximálně bavili o svých dynamicky se vyvíjejících bankovních kontech o technických vymoženostech výrobků dvacátého prvního století či o výkonnosti svých motoristických miláčků. To co pro jejich ženy znamenaly děti
to pro tyhle intelektuálské primitivy znamenalo jejich auto!
Posadil jsem se v kavárně na rohu, bych si vychutnal svoji dopolední kávu….
Larva v náručí moderní matky se pohnula a vypleštila na mě své vodnaté oči, slina stékala na Red joichcové kalhoty jeho matky. Matka z kamenným výrazem pozorovala pohyb té bezvýznamné masy, pohybující se po bulváru městečka. Nebyli jsme nic.!
Ona a LARVA-madona s dítětem! S malým Bohem! Dítě vydalo skřek a matka zahýkala rozkoší! Viděli jste? Slyšeli jste? Projev malého genia! Nereagoval jsem dost vřele- vlastně mě kvikot dítěte a orgastické skřeky jeho matky dost vyrušovaly. Pokoušel jsem se začíst do hodnotného traktátu, výjimečného spisovatele se značným společenským dosahem a ta hříčka přírody mě stále vyrušovala. Otráveně jsem vzhlédl přes okraj knihy-setkal jsem se s tvrdým pohledem mladé dámy. Matky! Sežehl mě plamen vystřelený zdrcujícím a vše na popel přeměňujícím zrakem. Na jejího genia se musíte buď usmívat, nebo zmizet!
Přicházely další“matky“. Shluk kočárků s kosmických slitin. Brýle s dostatečným UV filtrem proti zákeřnému slunci. Kapsové kalhoty, vlněné haleny( prý vyrobené v chudých státech na jihu, při jejichž koupi pomůžete těm chudˇasům k misce jídla, hm)
lahvičky s nápoji pro zdravý vývoj a výkonnost. Tupé pohledy malých geniů, hýkání, míhání tlapek a směs žvatlání. Na Gold street malého bezvýznamného okresního městysu se schází jeho budoucí elita, dovlečena do těchto míst jejich oduševnělými stvořitelkami. Na plivanci znečištěné podlaze venkovní kavárny se o první kroky pokouší tu budoucí nositel Nobelovy ceny, zde půlroční narkobaron, onde majitel sítě nevěstinců, který za nějakých dvacet let ve svém podniku, klidně zaměstná i svou matku a svou malou, ještě nenaklonovanou sestřičku. Matky už nasadili jehlu a spustili svůj rituální“zpěv“, zde neuvěřitelnou kakofonií příhod a příběhů ze života jejich jedinečných ratolestí. Jsem ztracen. Klid je v nenávratnu. Nezbývá než zaklapnout bichli, zvrátit se do stoličky a pozorovat slet čarodějnic a jejich malých ďáblů.
Málem jsem se pobryndal, když jedna z dam nechala vyklouznout svůj macatý prs a poté co se k ní doklopýtal její malý Bertík, nechal Berťovi sát z bradavky a přitom poučovat své akcí nadšené spolustolovníce, že savec chodí takto hodovat až třikrát do hodiny! Dal bych si taky….ale ona už nedá ani jejich živiteli a tak co teprve otrapům z nepřátelského okolí?! Dámy se dostávaly do varu-historky o tom, že Kačenka má ráda jen Johnson menu a Jessica( jak české, že? )papá jen mrkvičku s ananáskem střídaly historky z hodin dětského baletu, dětské bráhmanské meditace( to by se Brahma divil…), byly prokládány doporučeními jen originálních superplen( balení za tři sta-no nedej to?! )se střídaly s výkřiky úžasu, nad jakýmkoliv sebeidiotičtějším projevem jejich potomků.
Vsrkl jsem do sebe zbytek té břečky a odrazil se do dalšího pochodu za denní skývou.
Vykračoval jsem si ulicí-zde babička v neforemném kabátě vlekla svoji levnou tašku na kolečkách. Tady se plížil bezdomovec se svojí igelitkou. Čas jednadvacátého století.
Čas dětí, které se staly BOHY aniž by o to stály. No snad jim to dětství někdo vrátí…ale kdy??!!