Jdi na obsah Jdi na menu
 


Létající děti.

 

Veřejnoprávní televize se tentokrát vytáhla! Zprávu, jako hrom ukradla bulváru a hodila nám ji na hlavu. Možná jste ji zaregistrovali i vy. Já tedy určitě – stejně nedělám nic jiného, než že čumím na bednu a rozčiluji se. Pořád. A tuhle nálož, co explodovala v pondělí na večer, aby si pak žila celý týden „svým“životem, a do soboty nabyla obludných rozměrů, tu jsem si skutečně vychutnal.

 

Takže – udělám krátkou rekapitulaci kauzy a pak ji, jak je u mě zvykem, vtipně okomentuji. V pondělních zprávách –jako zpráva dne(!!!) ukázali partu maminek, jak pohazují svými ratolestmi a nadšeně hýkají( ty matky). Vlastně mi to připadalo, jako banda jurodivých, naprosto vyšinutých ženštin, které metali svoje fakany za neuvěřitelného řevu těch maličkých, a tomu celému procesu říkali“létaní dětí…“.Já jsem už viděl i slyšel lecos, ale tohle byla pecka! Už jen ten proces, kdy rozjuchané, rozvášněné a evidentně štěstím zfetované matky, drželi své maličké za zadní běhy, asi tak jako když já zabíjím králíka a čapnu ho za běháky a buď ho můžu vzít topůrkem do zátylku, případně s ním  máznout o zeď, zkrátka ukončit mu co nejcitlivěji a nejrychleji život. Já pak ještě takto ubitého králíka musím stáhnout z kůže – tihle“králíci“, už staženi byli. Jejich matky v nahými tělíčky pohazovaly vzduchem, střídavě je držíc za běhák přední či zadní. V reportáži jsme pád v reálu neviděl, ale tuším, kolikrát, takto rozhajcované matce její potomek z rukou vylítne…no nic, asi to ke sportu patří. Seděl jsme před přístrojem a nechápal. Už jsem toho fakt zažil dost, a vím, že v naší době nad-konzumu se dopouštíme různých hovadin. Kupujeme si iluze, lásku i radost a netušíme, že se to dá pořídit třeba i zadarmo. Ale tenhle letecký den, to byla síla.

 

Samozřejmě, že kauzu televize razantně“otesala“ a tak nechala mluvit i hlavní propagátorku a podnikatelku v oboru „létání harantů“. Jen jsem ji uviděl a hned mi bylo jasné, koho mám před sebou. Lněný vlas, bezvýrazná poměrně nehezká tvář, navlečená v jakési rádoby neforemné košili a manžestrákách. Takových“matek“ teď potkávám skoro nejvíce. Tedy, pardon, samozřejmě, daleko před pelotonem bílých matek, jsou matky z naší snědé minority, ale o těch napíšu až někdy jindy, ve svém nepravidelném sloupku: „Vstávej, hybaj do práce, tvůj Róm má hlad!“.

 

Dnes se vrátím do lůna matek jimž říkám“máma z manuálu“. Jde většinou o skupinu žen, s poměrně vysokým stupněm vzdělání, s poměrně nadprůměrným příjmem, které se v roli matek doslova realizují, ale to až tak, že moc. Tuším, že své manžely si neopatřuji, ani tak z lásky, ale spíše jako oplodnitele a živitele svých ratolestí. Ratolest takové matky, nemá šanci se sama vyvíjet., tohle by „matka podle manuálu“, nikdy nedopustila. No a tak se na svých dětech dopouštějí různých zvěrstev a perverzí, tak jako v tomto případě, kdy jimi hážou jako žokem otrub, neslyší jejich až zvířecí řev děsu, a ještě si myslí, že maličkému poskytují cosi, pro jeho vývoj nepostradatelného. Ta trubka, takto „Hlavní přes házení“, s výrazem který už dopředu signalizoval, jak ji obtěžuje vysvětlovat, té bandě ignorantů a nedostudovaných hlupáků princip a ideu, a hlavně užitek onoho pohazování.,redaktora zpražila opovrženým pohledem, cvičení označila“za naprosto revoluční a pro dítě nezbytné“, doplnila ještě nezbytnou formulí“že metoda je z východu“, kde se provozuje již staletí a to že naší předci si haranty neházeli, není její vina, ale vina nás, kteří jsme se měli už dříve starat, aby naše dítě bylo kvalitně prohazováno, a tak mu byl zajištěn, jeho naprosto ideální vývoj. Na dotaz „zda to není dětem nebezpečné, či dokonce zdraví škodlivé“, samozřejmě odpověděla, rázným“ne“!

 

Prvotní reportáž odezněla, já jsme se chvíli smál, pak mi úsměv tuhnul a nakonec jsem, jako je u mě obvyklé, dostal nával vzteku. Předběhnu teď trošku vývoj případu. Asi za dva dni, tato „Matka matek“, seděla v redakci TV novin a  střetla se tam s lékařem pediatrem, s praxi asi třicetiletou. I zde paní magistra, poučovala toho nebožáka, jehož rukama prošlo asi jedno krajské město postižených dětí, jaký že je to nedouk, a že ona poskytuje těch neviňátkům, to nejlepší, čeho je schopna. Pan doktor jí trpělivě vysvětlil, že výsledky takového „létaní“ se mohou na dítěti projevit i za několik let, v podobě poškozených nervů, chrupavek a neuróz. Na“Matku“ si ovšem nepřišel. Ta všechny nelétavce shrnula na jednu hromadu a ponechala nás našemu neradostnému osudu. Mě se však líbil pan doktor, který si až na závěr nechal poznámku, že se těžko asi někdo zeptá na účinek malého dítěte(neboť ono“létaní“se dopouštějí na dětech od několika týdnů do několika měsíců starých.) a připojil, že „Létaní dětí“, není až tak špatný džob, neboť si madam nezištně účtuje mizerných dvanáct stovek za lekci. Ta pažba mě dostala ještě podruhé, řka, že ten mizerný obolus si nechá vnutit, za tvz. konzultace…V zemi, kde jsme vnutili horníkovi Ostravsko karvinský revír, kde mafián založil „právnickou fakultu“, kde si ti co nám slibují“šťastné zítřky“, nechávají vnucovat úplatky v řádu miliard, mě tahle malá krysa ani moc nepřekvapila. Jen jsem se divil, kolik je trubek, v matičce Praze, neboť tam se to odehrávalo a tam se létá, až do ztráty vědomí. Pobytem mezi lidmi nového tisíciletí, je mi jasné, že jsme neustále náchylní na koupi čehokoliv, co je“revoluční“a“jedinečné“. A dost mě v tomto případu irituje, že se nechají zblbnout i matky, které vlastně mají své děti rády, a chtějí pro ně“jen to nejlepší…“

 

Kvičící selátka v rukou nepříčetných žen, ten dav v transu metající drobečky prostorem, ve mně ještě dlouho zůstane. A to že se ty orgie odehrávají právě v Praze mě překvapuje, ještě méně. Samozřejmě ve jménu objektivity – já vlastně nevím, zda je ono cvičení nebezpečné nebo zdraví poškozující. Jen se mi zdál racionální názor pana profesora, že ty mrňata se nemohou samy vyjádřit, zda metat sebou chtějí či nikoliv. Možná, kdybych vymyslel ideový náboj, tak bych jim ty spratky mohl naklepávat bejsbolkou a ještě tvrdit, že to je to vůbec nejvíc nejlepší, pro zdravý vývoj nositele jejich genů….

 

Takovou matku puštěnou z řetězu vidím každý den. A ne jednu. Jejich nedbalá elegance, značkových věcí, kde i obyčejná flanelová košile stojí čtyřnásobek klasické, kde každý cumel, každý puding musí být ultratestovaný a doporučený alespoň tisícem lékařů. To nejsou matky, jaké známe z dřívějška, to jsou naprogramované, asexuální slepice, které dětmi budou i kopat, pokud je přesvědčíte, že je to pro jejich potomka to pravé a pokud jim nakukáte, že takto cvičí své dítě Angelina, nebo starý mistr z buddhistického kláštera. Tyhle děti budou lítat v rukou svých matek celý život. Já lítal taky, ale od mámy co nejdál, a jak jsme ji za to byl vděčný! Se mnou matka necvičila, ani tai chi, ani mě nedávala do kursu předškolního tvůrčího psaní, ani jsem neprobírali zen a jeho buddhismus. Prostě, rostl jsem, jako divoká tráva, ale nějak jsme to přežil a ještě se tím bavím.

 

Vlastně mě tak napadá, nad mým tlacháním, četl jsme teď nějakou studii, že u nás přibývá“dětí“, no dětí?, ono je jim nad dvacet, třicet ba i čtyřicet, kterým se nechce opouštět rodiče a hlavně matky prý jsou dnes do svých potomků, tak zamilovány, že je nechtějí půjčovat nikomu jinému. Tyhle ty“matky házečky“, tak ty se budou i rozvádět, jen aby jim ten fakan zůstal co nejdéle v péči. To bude džob, psychologie dětí, které se bojí vyjít z domu!!

 

To jsem se dneska odventiloval! Tenhle, létající cirkus, to bylo dílo. Až zítra vyrazím do práce a půjdu ulicemi, opět narazím na kvokající tlupy, těch nikdy neukojených maminek, an si budou s nadšením vyprávět, jak ta její Jessica či Pietro( neboť, české jména, už nejsou moc „in“) – i když, to jsem si vlastně naběhl. Jak tohle může kritizovat někdo, kdo se jmenuje Emanuel??! Ale, stejně, se teď zase na tu tlupu, ze svých uslintaných dementíčků, konsternovaných matek, budu dívat jinak. Pokaždé, když je mi dáno se s takovou hordou potkat, pokaždé mě ty evidentně vyšinuté ženy, něčím ještě bizardnějším překvapí. Ale, vlastně už ani ne. Stejně se slintají, jen tím, co ten jejich, nej…nej…nej…ztropil, a čeho zapamatování hodného se dopustil. A jsou tak nebetyčně stejné a trapně jednoduché. Měl by jim, to někdo říct? Ale, ne. Nechme je jejich osudu. Ať si s těmi děcky hodí třeba světový rekord do dálky, když myslí, že jim o to prospěje…

 

Tož tak. Tož dobrou maminy a trošku si s miminky dneska zažonglujeme, co vy na to??!!

 

Pa EM