Katastrofa.
Na svět se řítí katastrofa. Tohle alespoň tvrdí můj nejlepší kamarád Pavel S.. Právě proto ho mám rád. Právě proto je můj vůbec nejvíc nejlepší kamarád. Rád ho potkávám. Rád s ním chodím do kavárny, kde se stále utvrzujeme v naších pesimisticko nihilistických představách o světě a životě jako takovém. Samotný život bereme jako nekonečný sled, neustále řetězících se katastrof! Není nám pomoci. Pavel je pesimismem přímo prorostlý. Já mám ten svůj taky pěkně rozjetý. Pavel se na vše lidské většinou dívá velmi nedůvěřivě, ba přímo s odporem. Jako malý příklad mohu uvést jeho vztah k dětem. Třeba k těm úplně malým. K těm, z kterých jsme my, běžní zástupci lidského plemene, úplně konsternovaní. Blahem. Ženy a maminy jsou pak doslova vykolejené, a při setkaní s lidským mládětem jsou schopné jakékoliv i velmi extremně infantilní reakce. Můj kamarád Pavel S. ovšem, o malých dětech prohlásil,že“smrdí“. „Pane Marečku, dyť ty mimina tak odporně smrdí“, povídal mi doslova. Usmál jsme se pobaven, opět jedním neortodoxním názorem mého kamaráda. Bylo mě pak asi za týden, pobývat ve společnosti, kde se několik miminek vyskytovalo. I za normálních okolností to jsou pro mě muka, a po poznámce Pavla S., mě tak vzácného přítele, jsme trpěl dvojnásob. Navíc, mě jedna, zvlášť odvázaná mamina vrazila svého spratka do náruče. Držel jsme ho sice dost daleko od těla a tak nějak neuměle, ale přesto jsem se neubránil, abych k němu nepřičichl – a ono? Smrdělo! Fakt smrdělo!! Znáte to? Ten pach miminek? Něco mezi chlévem a siláží. Divné je, že moje děti mi nesmrděly. Alespoň ty, o kterých mi jejich matky tvrdily, že to jsou moje děti. A já pak na ně platil. Spolehlivě. Jsme platil.
„Svět se řítí do katastrofy“, to neustále opakuje můj kamarád Pavel S. a já ho v těchto chmurných představách ještě podporuji. Náš den většinou začíná tím, že si pošleme aktuální SMSku ve které si sdělíme : o kolik dnes stojí ropa více než včera, jak mizerně si stojí burza, anebo jestli i dnes pokračuje odtávání arktických ledovců a tím pádem, zda jsme blíže klimatické smrti. Pavla S. nic z pozitivních poznatků různých vědců, a jiných odborníků nevykolejí.Jen mi sdělí, že ti odborníci, jsou jen tak zvaní odborníci, a vědci, že jsou pavědci. Prostě, ať mu sdělíte, co chcete, vždy je to zpráva mizerná anebo ještě mizernější. Já v jeho společnosti blahem vrním. Mluví mi z duše.
Pavel S. je ovšem ve svém vidění tragického konce civilizace, ještě dále než já. On je totiž o ní přesvědčen!! Tahle vize se mu stala posedlostí. On ovšem, své přesvědčení o nevyhnutelně špatném konci světa, přetavuje do skutečnosti a na tyto smutné a nehostinné dny se aktivně připravuje!! Ptáte se jak? Nakupuje konzervy!! Ano, konzervy! A taky svíčky a vařič a sirky, co hoří i pod vodou a solární baterie a tak. Prostě všechno, co mu pomůže přežít. Tedy ne jen jemu, ale i jeho švarné životní družce Ivance. To je ta Ivanka, co jsme už o ni psal, a co mu ty konzervy neustále konzumuje. A ještě z toho má prču! Taky o něm neustále trousí poznámky, že její Pavlík, je nějaký“divný“! Pochopíte to? On se ji pokouší zachránit život a ona nejenže mu jeho dílo kazí, ale ještě se mu posmívá… Pavel je pak z toho smutný. Tedy ne že by nebyl smutný i bez toho, ale poté co mu jeho Ivanka sní konzervu“soudného dne“ s kamarádkami, je moc smutný a ještě před těmi kamarádkami, jeho počínání zlehčí, tak to je Pavel S. ještě smutnější. Je mi ho líto. Pomoci mu moc ovšem nemůžu. Já vlastně nevím, ani jak bych mu pomohl? Copak já vím, kdy bude „soudný den“ a jestli ty jeho konzervy“poslední šance“, mezi tím neprojdou a nezkazí se?! I Pavel S. pochybuje a taky ty konzervy někdy požírá. Ale on jenom ty, co má vzadu a co by jim, než bude“soudný den“, prošla záruční doba. Ale Ivanka požírá i ty konzervy zepředu a to ho pak dělá smutným a melancholickým zároveň, neboť to jsou konzervy, které by ještě do“soudného dne“, vydržely. Možná? Třeba? Fakt to neví. I já bych si dělal zásoby, kdybych věděl. Ale já stejně všechny peníze prožeru už teď, a tak mi na „soudný den“, stejně nic nezbude!
Vlastně ani přesně nevím, jak onen“soudný den“, má vypadat? Asi, něco jakože katastrofa, třeba klimatická. Třeba že s námi zaklepe zemětřesení( teď ve světě velmi frekventované ) a pak nás třeba spláchne vlna tsunami, což mi sice připadá v tomto kraji pod Beskydami, krajně nepravděpodobné, ale nic není nemožné, a pro nás dva, katastrofami posedlými, velmi logické řešení… Sice nevím, jak by si v krajině rozbité takovouto katastrofou, pochutnával na hovězím ve vlastní šťávě – ale proti gustu… Další alternativou, kterou si krmíme uši, jsou bouře sociální. To jest, že lůze, zdecimované“utahováním opasků“, dojde trpělivost a nastolí“spravedlivý řád“. Což se už několikrát v dějinách lidstva opakovalo. Tato chátra pak začne rabovat a řádit a brát si u těch, co ještě mají. Sice Pavlovi S. vysvětluji, že ani v tomhle případě, mu konzervy, nebudou nic platné. Neboť jen stěží, bude vysvětlovat rozzuřenému davu, že je jedním z nich, a ať ho a jeho Ivanku nechají na pokoji. Vždy mu vezmu totálně náladu, barvitým líčením této situace, že dav nezastaví i při použití střelné zbraně, protože skolí maximálně dva – tři, no dejme tomu pět padouchů, a ten šestý ho přibodne k futrům vidlemi a pak budou hodovat z jeho zásob, zatímco on, bude na to koukat dohasínajícím zrakem. To, že zkonzumují či jinak použijí i jeho Ivanku mu už ani neříkám. I tak už má jeho zmučená hlava dost! Je stejně zajímavé, jak ho nechávají mé argumenty chladným. Stejně z kavárny, kde plánujeme totální katastrofu a vládu chaosu nad světem, hned pospíchá do supermarketu, kde mají v akci, opět další dávku potravin na přežití! Alternativ záhuby, je nepřeberné množství. Možnost záchrany mizivá…
Stejně jsou zatím největšími katastrofami, které nás mohly potkat, naše ženy. Oba jsme si je opatřili. Dobrovolně. Pavel S. je navíc postavou velmi seriózní, nenávidějící chaos a zmatek a přitom si našel( alespoň dle jeho slov ) ženu, pro kterou je chaos hlavní disciplínou! Ivanku!! Dokonce, prý byla svého času v chaosu světovou rekordmankou… I moje Andělka je v této disciplíně dobrá. Fakt dobrá… K našemu počínání a vidění světa mají obě naše ženy víceméně shovívavý postoj. O svém žití s Andělem jsem se již vyjádřil ve své dřívější tvorbě. Nyní se pokusím popsat Pavlův život s jeho“katastrofou“. Alespoň v takové krátké ilustrativní epizodě. Snad mi časem přízná i další, tak abych vám mohl demonstrovat, z čeho asi pramení onen smutek až nihilismus Pavla S., Tak třeba, mi vyprávěl, jak je neustále testována jeho nervová soustava. Třeba onehdy si škvařil sádlo. Jeho sádlo je vyhlášené. Nevím zda to bylo sádlo“soudného dne“, ale činil tak s láskou a požitkem a bác ho! Do toho přišla jeho milovaná Ivanka a vida, že si Pavel, odkládá stranou škvarky, dostala chuť mu je ochutnat. Na tom by nebylo nic špatného. A Pavel. Pavel S. jí je rád dopřál. Ale věda, co se může stát, tak ji povídá“ne, abys sis je nosila do obýváku, zase je vysypeš na naší krásnou, koženou sedačku“. A Ivanka, co myslíte, že udělala? Samozřejmě si je odnesla do pokoje a co myslíte že se nestalo? Tedy stalo?! Všechny je na sedačku vysypala!!! Katastrofa!
Druhého dne, byl Pavel S. obzvláště zádumčivý. Hovořil o hromadném zániku živočišných druhů, a o asteroidech které míří na naší planetu, a o konzervách, které musí ještě dokoupit, aby měli dost zásob na špatné časy. Tohle z vás, z nás, dělají naše ženy…Jak je z mého předchozího líčení zřejmé – není nám pomoci. Tohle fakt dobře nedopadne! Jenže, říkejte to ženským?! Ony všechno zlehčí a ještě nás mají za magory. Sice neškodné, ale magory.
Den co den jsme katastrofě blíže! Cítíme to v kostech. Oba. Já i Pavel S. Víte vy vůbec, že slunce jednou exploduje?! Že dojde ropa?! Tohle nemá cenu! To co se tady snažíme žít. Stejně to tady nikdo nepřežije! Tak nic. Vidím, že s vámi to stejně nehne. Těším se na zítřek. Alespoň, že na něco. Zítra si zalezeme s Pavlem S. do naší kavárny, tam co už nás holky znají a budeme si špitat a vás ponecháme vašemu osudu. Dobře vám tak!
Dobrou a ještě si to koukejte užít…
EM