Hypochondrie.
Jsem muž. A jako takový, jsem nositelem řady chorob. Většinou smrtelných. Vím to a nikdo mi to nevymluví. Trpím jako zvíře. Trápím se tím a vím že mi není pomoci. Mnozí ignoranti mé trápení zlehčují. Mezi pochybovači o mém zdravotním stavu kraluje moje žena. Rozený cynik. Stále zlehčuje, ba bagatelizuje všechny příznaky mých chorob. Nechce uznat jejich závažnost a ještě mě nutí do práce. Psychoteror. Kdo nezažil, neví o čem mluvím. Jen já sám vím, jak je mi mizerně.
Třeba včera. Obrovská bolest břicha. Nadýmání. Křeče. Ani dýchat jsem nemohl. Klasické projevy žaludečních vředů,nebo až…rakoviny žaludku! Pot mě zaléval. Mozek vibroval. Srdce bušilo. Měl jsem pocit, že konec se blíží! Moji ženu můj stav ponechal klidnou! Prý“to je rozum, nacpat se zavináči a poté vypít kyselé mléko“. Ta je chytrá. Hned ví příčinu. Nikdy. Nikdy mi po kyselém mléku a ani po rybách nebylo špatně! Je sice pravdou, že jsem je konzumoval vždy zvlášť, ale ty křeče přeci nebyli jen od jídla, ale od totální destrukce žaludku, slinivky, jater i střev. Až po konečník jsme totálně trop. Jen moje žena o tom pochybuje. Surovec!
Nebo minulý týden. Již od pondělka jsem byl totálně na dně. Bolelo mě vše. Svaly. Klouby. Záda. Jasné příznaky ischiasu, skoliozy. Revmatické i křečové bolesti. Teplota na maximu. Pot a bušení srdce. Chystal jsem se napsat závěť. Obvolal jsem kamarády se kterými jsem se chtěl rozloučit. Chlapi to povětšinou brali vážně. Kamarádky mé ženy můj stav bagatelizovaly a říkaly ji, že tohle mají doma a že se z toho vyhrabu. Jsou to povětšinou hrubé a necitelné bestie. Moje žena jím( přede mnou!) říkala že simuluji, že máme zajet v sobotu ke tchánovi a mám tam s pantátou betonovat a tak předstírám řadu chorob, abych se vyhnul robotě, ale jen já věděl, jak mi je zle. Nenechal jsem se ženou zviklat a chorobu jsem poctivě léčil…až do neděle. Tchán se nad zprávou o mém mizerném stavu ušklíbal, ale on je stejný surovec jako má paní a tak mě nezviklal. Vše vybetonoval ve spolupráci s mojí ženou-ona se opravdu vyzná a sílu má jako býk. Když mě onehdy sklátila tropická horečka, tak mě v náručí odnesla do ložnice a nechala na pospas!
Zajdu někdy i k lékaři. Teď chodím k muži-doktorovi. Předtím jsem chodil k doktorce, ale nebrala můj stav povětšinou vážně a mé problémy neustále bagatelizovala a tak jsem začal navštěvovat lékaře-muže. To je hned vidět jiný přístup. Ta bestie ke které jsem chodil dříve o mě pronesla, že trpím jedinou chorobou-chronickou hypochondrií…Raději jsem ani nepátral po tom, co tato anamnéza znamená, tušil jsem, že jde o nepříjemnou a vážnou chorobu, ale poté co jsem řekl své ženě název oné choroby, velmi se mým sdělením bavila a mnoho se té diagnoze nasmála. A když přišly její kamarádky, tak se na můj účet bavily celý večer…
Doktor ke kterému chodím k mým problémům přistupuje zcela jinak. S neobyčejnou vážností se staví ke každému příznaku mých chorob a neustále mě posílá k různým specialistům, kteří povětšinou potvrzují mé nejtemnější představy. Stále k němu chodím a je mi hůře a hůře. Děs! Kdy tohle skončí? Trpím a stav se zhoršuje. Beru léky. Léky na nemoci jenž stravují a ničí mé tělo i moji mysl. Léky na nemoci i léky na odbourávání účinků léků předchozích a léky na srovnávání organismu na léčbu předcházející. Lopaty léků. Už nevím který mi pomáhá a který mi způsobuje další neduhy. Chřadnu a úleva nepřichází. A za zády mám manželku, jenž se mi pošklebuje a častuje mě vyčichlými radami typu“že nejlepší lékař je slunce“ a „že ve zdravém těle, zdravý duch“. Kde na tyhle moudra chodí? Nechala by mě zhebnout jako psa! Nic nechápe! A ještě proti mně ponouká děti, které se mi pošklebují a titulují mě“soucitně“ názvy jako „lazar“, „mrzák“ a podobně. Ani vodu té lidské trosce(tím myslím sebe)nepodají. To jsem si vychoval hady. Jaká máma, takový potomek!
Ale já se z toho vyhrabu! Jednou určitě. I když zrovna dnes je mi na umření a tak se budu muset, opět jednou odplížit k doktorovi. Cítím, že se do mě zakousnul Bechtěrev s Anzhaimrem dohromady! Pokouší se o mě infarkt se zánětem pohrudnice. Trápí mě prostata i akné. Jde to jedno za druhým. Tohle nerozdýchám. A žena, že jde s dětmi do kina! To tady zhebnu sám všema opuštěn? Hrůza. Ta necitelnost. Ten chlad! Kosmatou rukou jsem nabral hrst prášků-čekám, že se mi udělá lépe. A ono nic! Je mi ještě více zle. Pohotovost. Rychlá záchrana služba! Říkám to ženě. A ona? Co je prý zase budu otravovat. Že je mám nechat na pokoji. Že jich bude třeba jinde-u těch kteří pomoc opravdu potřebují! Cítíte ten cynismus! A to je ta, které jsem obětoval celý život!
Zcela necitelně mi připomíná historku, kdy mě odvezli s akutním zánětem slepého střeva a po té co mi zcela zdravé střevo vyoperovali, řekl ten řezník-operatér, že jsme měl jen větry a zburcoval jsem kvůli toho celou nemocnici. Co ten šarlatán ví o bolesti slepého střeva. Typický nedostudovaný medik, který měl vrátit diplom a jít dělat na pitevnu. A moje žena se mu ještě omlouvala. To nepochopím.
Takže trpím a trpím. Snad přežiji alespoň dnešní den a zítra už bude lépe. I když o tom pochybuji. Plížím se bolestí a nemoci zkroucen a drtím kletby. A umřu. Nespíše brzy, jestli se mě někdo pořádně neujme. Ale až umřu, tak vás prosím mí poslední přátelé, dejte mi na náhrobek jen tento nápis:
„ Já jsem vám to říkal…!
Dobrou a bezbolestnou noc
EM