Dva a padesát.
Takže je zde závěr roku a jako obvykle nastává čas bilancování. I mě letos jedno bilancování čeká. Na začátku tohohle poměrně mizerného roku jsem si dal jeden údernický závazek. A to, že během uvedeného času napíšu dva a padesát povídek, esejů nebo črt, zkrátka dva a padesát blábolů, které si sice jen stěží budou hledat svého čtenáře, ale já si ukojím svoji touhu se sdělovat, a zároveň se budu srdnatě vnucovat, všem kteří se natolik nudí, a natolik jsou otrlí a natolik zhrublí, že mé slovní extrehementy stráví a někteří z nich( ale to už musí jít o lidi s výrazně psychopatologickými problémy ) se budou čtením i bavit!.Proč právě dva a padesát je evidentní. Tolik je přece týdnů v roce a tak jsem sedl a pokusil každý týden vytlačit jeden výtvor. Že někdy šlo doslova o fyziologicky proces je ze čtení mých cintů evidentní… Přesto jsem se mým pohledem pokusil reflektovat problémy a pocity jenž nám život, nás obyčejných lidí přináší. Nevím, zda jsem onen závazek splnil. Ale jak se tak znám, tak jsem jej spíše překonal. Ta posedlost psaním mě držela, po celý, právě uplynulý rok!
Musím sice sebekriticky uznat, že kvalita onoho materiálů, ona materie, jenž jsem stvořil, žádné vysoké literární hodnoty nedosahuje. O gramatické úrovni raději pomlčím úplně. O slohu bych sice mohl polemizovat. Ale protože vím, že úroveň čtenářů je velmi rozkolísaná, a na současném literárním nebi se skví práce různých psavců typu Wieveghů a Halin, takže si popel do svých kadeří odmítám sypat nějak vydatně. Dnešního čtenáře stejně nejvíce zajímá četba různých letáků se slevami, a pak snad ještě četba konta na jeho výpisu z účtu, který ne a ne se odrazit, od pomyslného dna. Takže moje písánky, čte stejně jenom žebrota, a ta by si moje dílo, pokud by bylo obšírnějšího charakteru, a našel by se zoufalý nakladatel, jenž by mé sebrané spisy vydal, stejně by si je nekupovala. Prostě by neměla za co! To je charakteristika „mých“čtenářů. Všem, kteří chrastí zlatem a brilianty se omlouvám, jejich peníze samozřejmě potřebuji a tak je posílejte hromadně na eman@eman.cz. Dík.cz.
Chtěl jsem tuhle inventuru pojednat ve slavnostnějším tónu. Jenže. To by muselo být co slavit. Bohužel pro mě a vlastně bohužel i pro vás, já sám čtu. A to je kámen úrazu. Čtu. A nejen své “dílo“. A tak mám možnost srovnání. No a přátelé moji, co si budeme povídat, tyhle moje výplody, to můžete strávit leda tak vy ( tohle číst, to by i na mě bylo moc…) – ale kritika, ta by m hnala! Vám, to stačí, je to hnůj literatury, ale to je evidentně váš problém…Ale sečtělý čtenář – bibliofil, ten by z toho leda … , no nic. Kvalitní literaturu psali jiní, já píšu historky ze suterénu. A mám na to své čtenáře – nenáročné, příjemně jednoduché, kterým stačí „tvorba“ primitiva. Hlavně, že se mají čemu zasmát. A že je to „ze života“. Myslí si, že z mého. Tak je v tom nechám…
Napsal jsme více než dva a padesát pojednání. Nejspíše jsme se do literárního nebe nedostal, ale tam nechám ony Kafky, Pessoy, Musily a Čapky(stejně od nich nic nečtete, že?) a já si pohrnu svoji kuličku dál. Zapáchající. Neumělou. Ale moji. A budu jen rád, pokud se ve vás najde trošička literárního talentu a pocitu, že se musíte sdělit – napište mi své historky, z vašeho suterénu. Zajímají mě hlavně vše co je perverzní, nechutné, neuvěřitelně zbytku populace odporné. Ve výkalech. Tam jsem doma. A pak tvořím. A rád. Tak směle do toho. Nandejte to tomu svému samolibému páprdovi. Řekněte to té své, co si o ní myslíte. Přiznejte své erotické sny. Nadejte jim všem! Já to rád budu reprodukovat.
Na příští rok mám plán. Bude se to jmenovat“Pitevní protokol“. Je to takové růžové pojednání o životě v současném světě a jeho záludnostech. Měly by to být kapitolky, které vytvoří celek. A tady vaší spolupráci vyloženě potřebuji. Jdete do toho se mnou??. Zolo prý jde a je to chalan ze Slovenska. Dobrý chlap. Rovný a „čestný“ jako já. Tak pojďte s námi.
Dík a jdeme nato.
Poďme chalani, idzeme do hory. Či nie??!!
Pa a dobrou
Váš Eman
P.S. A Ivance, že bozk, za mňa i za Zola!
A na
je toho více…