Emanovo večerní rozjímání - Jen si tak tiše vrčím….
Noc.
Ve šlépějích noci,
kráčí nový den,
zrovinka jsme procit,
a už jsem vyděšen…
Kus krvavého masa,
to má být jako pěkný sen?
Už úzkost hrdlo drásá,
- chci z toho těla ven!!!
Den.
Den zlomil poledne
a jde do soumraku,
náladu mi nezvedne,
ani ta karavana mraků.
Jdou nebem beránci,
a taky vlk se ježí.
Úsměv, pak v tom srabu,
- vyloudím jen stěží…
Poledne.
Po poledni přišel smutek,
s chandrou přitáh na mejdan.
Raději jsem z domu utek,
jinak bych se podřezal…
Není ještě večer
a není ještě noc,
měl bych být vesel,
však volám o pomoc….
Starý.
V půjčovně kostýmů,
půjčím si já masku.
Nebudeš už mi víc říkat:
„Ty můj šašku“.
Půjčím si já masku, seriózního muže.
Půjčím si já masku pána,
toho, co ještě může…
Zázrak se nekonal.
Bohužel byl to přelud.
O tom nás přesvědčil,
beznadějně visící žalud….
Faun.
Na flétnu když víla hrá,
Tu vilný faun, svůj jazyk rozkmitá…
Ten výkřik,
- rozkoš znamená.
Jak tichounce se tělo chví,
To oba navždy propojí…
Sami.
Sami na své kře plujem,
Sami ve větru poletujem,
Sami – uprostřed davu lidí.
Sami
A kdo to vidí???
Sami.
Jen já a ty.
Samotou proklatí…
Stáří.
Tak mi řekli,
Že z toho vlaku si mám vystoupit.
Z vlaku, představ, tužeb a prvních lásek.
I zklamání a zmaru.
Však z vlaku snů a nadějí.
Prý z druhého nástupiště
mi jede zrychlený vlak
- do stáří.
Když já bych ještě tímhle motoráčkem…raději.
Poesie.
Ach poesie…
Poesie ta děvka profláklá,
Každému nýmandovi stehna roztáhne!
A MY – umělci, verš štěpný nevytešem!
Obkročit poesii!!!
To bych rád!
Však šlapku, co měl každý, snad tisíckrát
- tu není třeba dobývat!
Sama si s námi,“umělci“, lehne.
Po verši vznosném,
sonet mého srdce vzdychá.
Však z verše lejno uhnět jsem,
raději budu zticha!!!
Laskavou dobrou noc
EM